28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant (1724-1804)
– patřil vzděláním k renesančním učencům – matematika, fyzika, práva, logika, přírodní vědy, filosofie
označován za posledního osvícence – vyvedl filosofii ze slepé uličky
– vliv empirismu – smyslová zkušenost
předkritické období – zabýval se přírodními vědami – Kant-Laplaceova teorie vzniku vesmíru
kritické období – věnoval se zkoumání předpokladu rozumu, podrobil ho kritice
– člověk není jen bytostí myslící, ale i chtějící a cítící
Spisy: „Kritika čistého rozumu“, „Kritika praktického rozumu“, „Kritika soudnosti“ – patří k estetice
– teorie poznání – vztah mezi smyslovou a rozumovou stránkou se projevuje jako rozdíl mezi tím, co je v poznání dáno předem (apriori) a mezi tím, co je vytvářeno dodatečně (aposteriori) – naše poznání světa se odvíjí od vrozených myšlenkových struktur
– člověku vrozeny – nazírací formy času a prostoru – vlastnosti rozumu, vědomí ovlivňuje poznávání světa
– myšlenkové kategorie (možnost, nutnost, příčina),
– syntetizující schopnost spojovat smyslové údaje v jenu zkušenost (apercepce)
– „Kopernikovský obrat“ – poznání dříve objektivní (vychází z věci samotné) x nyní subjektivní (vychází z člověka, z jeho schopnosti a předpokladu poznávat – my sami vnášíme řád do našeho světa x není zcela libovolný)
– skutečnost rozlišujeme na část, kterou vnímáme smysly a rozumem (jsme schopni ji poznat) – „svět pro nás“ a část, kterou nemůžeme poznat – „svět o sobě“ – pro nás nepochopitelný, zprostředkován jen apriorními formami poznání
– vedle zkušenostního poznání existuje i tzv. transcendentální dialektika – výraz touhy po svobodě a syntéze – idea duše a svobody vůle (jednota a nepodmíněnost člověka), idea světa (jednota zkušenosti), idea Boha (absolutní jednota) – nelze získat ze zkušenosti
– snaha prozkoumat předpoklady etiky – důraz na autonomii (nepodmíněnost) mravního citu – schopnost člověka rozhodnout se pro určité jednání podle jistých zásad a norem nezávislých na okolních podmínkách
– kategorický imperativ v mravní oblasti – platný v každé situaci, není ničím podmíněn (je nezávislý) – ve třech větách
1. – nečiň jiným, co nechceš, aby někdo činil tobě
2. – jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem – zdůrazňuje nepodmíněnost lidského citu
3. – jednej tak, aby lidství v tobě i v jiném člověku ti bylo účelem, nikoliv prostředkem
– není člověka, který by kategorický imperativ vyvrátil
– je nevyhnutelné pro naši morálku, že Bůh existuje, máme nesmrtelnou duši a člověk má svobodnou vůli – rozhodující je, jak jsme přesvědčeni, že jednáme správně či špatně – člověk jako mravně svobodný dává zákon sám sobě
spis K věčnému míru – nastoluje fiktivní vizi o ideální společnosti bez násilí – označoval ji jako sen
důležitou složkou pro fungující bezkonfliktní společnost je vzdělání
– postkritické období – Spisy: Nauka o právu, Nauka o ctnosti
– hájí republiku, odmítá revoluci x podporuje V.F.R.
– inovaci ústavy nemá provádět lid revolucí, ale panovník reformou
Johann Gottfried Herder (1744 – 1803)
– filosof, básník a historik, současně osvícenec i kritik osvícenství
– domníval se, že národem budoucnosti jsou Slované – oblíben u českých obrozenců
– koncepce filosofie dějin – v každé etapě vývoje lidstva má vůdčí postavení určitý stát
– autor historického pojetí vývoje společnosti – vývoj dějin není nahodilý, probíhá nutně
– dějiny lidstva zasazeny do vývoje celé sluneční soustavy – člověk vnímán jako součást přírody
– přednosti člověka před zvířaty – vzpřímená postava, stojí na rozhraní dvou říší – přírodní – v ní žije, z ní pochází ×
– humanitní – lidskost, svoboda
– předpokládal, že společnost a člověk se vyvíjí podle plánu, stále k lepšímu – idealista
– člověk se v dějinách vychovává, dějiny součástí sebevytváření a sebezdokonalování
– Bůh je všudypřítomná prasíla, život je všude, jeden a tentýž, rozum není schopnost produktivní, ale vnímající.
Friedrich Schiller (1759 – 1805)
– básník, dramatik, studoval Kanta
– zabýval se estetickými otázkami
Dílo: Úklady a láska
Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832)
– literát, filosof, umělec, přírodovědecká studia
– vychází ze Spinozy – panteizmus
– zdůrazňování svobody člověka, neomezených možností, hledání smyslu života
– Dílo: Faust
Johann Gottlieb Fichte (1762 – 1814)
odmítá Kantovu představu mezi apriori (předem dané) a aposteriori (odvozené) – buď jedno nebo druhé
– aktivní × pasivní povaha
aktivní – idealismus, kladení problémů, které poznáváme
pasivní – přístup senzualistický, materialistický, odvozené věci
– nelze se objektivně rozhodnout
– volba je iracionální – vychází z hlouby duše
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 – 1854)
– vyjádřil hlavní rysy romantického hnutí – příklon k intuitivnímu myšlení, útěk do přírody a do středověku
– idea polarity – svět má 2 póly – subjektivní (ideový), objektivní (hmotný, materiální)
– nikdy není jen jedno nebo druhé, záleží na tom, jakým směrem se ubíráme
– v prazákladu světa jde o absolutní jednotu objektu a subjektu
– v pozdním období života se zabývá intuicí, mystikou – později z něj vychází iracionalisté
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 — 1831)
– poslední velký systematik německého idealismu – inspiroval většinu filosofických směrů 20.stol.
– učení o sebezdroji absurdní ideje – „absolutní idealismus“
– ontologie, noetika a theologie tvoří celek, jehož prvou skutečností je rozum
– filosofie přírody, ducha a logiky
– odmítá Kantovo učení o nepoznatelnosti „věci o sobě“ – jev stejně tak objektivní jako podstata
– nelze uvažovat o poznání mimo poznání samotné
– bytí je ztělesněním myšlenky, všechno dění je pohyb daného pojmu – myšlení a bytí mohou být prohlášeny za totožné
– všechno rozumné je skutečné a všechno skutečné je rozumné
– objektivní idealista – za podstatu všech jevů v přírodě i ve společnosti považuje jakýsi neosobní duchovní princip, nejhlubší smysl života – světový duch (rozum) – prochází lidskými dějinami – neustále se vyvíjí, souvisí s vývojem lidského druhu, hmota je až druhotná
– vztah člověka a společnosti souvisí s kulturou
– pravda je subjektivní x odmítá existenci pravdy mimo lidský rozum
– základ lidského poznání se neustále mění a vyvíjí – nemůžou existovat obecné pravdy (nadčasový rozum)
– jediným pevným bodem je sama historie, ve které se vyvíjí světový duch
– světový duch se rozšiřuje díky novým poznatkům, vyvíjí se ke stále hlubšímu uvědomování si sebe sama
– lidstvo prochází stále hlubším sebepoznáním a rozvojem, rozum je dynamicky se vyvíjející proces
– historický vývoj jde dopředu, je nezpochybnitelný – lidstvo míří ke stále větší racionalitě
– dílčí absolutní ideje procházejí dialektickým vývojem
– čistá idea, jednoduchá identita – projevem bytí a pohyb, výrazem logika, pojem sám o sobě
– příroda, vnější svět – duch se odcizuje, objektivizuje se do přírody a jejích procesů; filosofie přírody
– civilizace, kultura, společnost – duch obohacen sebeodcizením, nachází a chápe sám sebe
– dialektický vývoj – poznatky se stále vyvíjí a mění – proti jednomu názoru postaven protiklad – střet názorů
– na základě částí obou tvrzení vznikne třetí tvrzení – syntéza – stojí nad oběma protiklady- sloučení obou stanovisek
– proces vzniku syntézy – teze negována antitezí → negace negace = negace² → syntéza
– připouští, že i jeho tvrzení může být negováno → neustálý vývoj
– dialektický vývoj lze obecně aplikovat na problém myšlení – odstranění negativních myšlenek z vědomí
– člověk se vždy rozvíjí jako součást společnosti
– světový duch se vrací sám k sobě ve 3 úrovních – tzn. uvědomuje si sám sebe ve 3 stupních –
– nejdříve si uvědomuje sám sebe v individuu = subjektivní rozum (nejnižší)
– vyšší vědomí zastává v rodině, ve společnosti, ve státu = objektivní rozum
– nejvyšší možné formy sebepoznání dosahuje v absolutním rozumu – umění, náboženství, filosofie – nejvyšší forma, světový duch potkává sebe sama (zrcadlo), poznává své vlastní postavení v historii
Dílo: Fenomenologie ducha, Logika, Základy filozofie práva, Estetika, Dějiny filosofie, Filosofie dějin
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
29. Filosofie 19. a 20. století
23. Filosofie v 19. století
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz „Filosofie 19. století“ naleznete na bezuceni.cz