Otázka č.7, Imitační skladatelská technika a její využití

a) imitace – napodobení – vyskytuje se pouze ve vícehlasé hudbě, téma uvedené v jednom hlase se později
imituje v hlase jiném. V různém časovém intervalu se s tématem melodicky i rytmicky shodují
nebo je napodobují. Téma se při tom kontrapunkticky dále rozvíjí.
vůdce (proposta) – hudební myšlenka uváděná vedoucím hlasem
průvodčí (risposta) – přenesená myšlenka do jiného hlasu

základní imitace:
1) přísná – melodicky i rytmicky přesné napodobení vůdce
2) volná – napodobuje přibližně, mění intervaly, ale zachovává směr a rytmus vůdce
3) prostá – průvodčí nastupuje, až když vůdce skončil
4) umělá – průvodčí nastupuje před ukončením vůdce
5) reálná – reálná odpověď vzniká, je-li průvodčí přesnou transpozicí vůdce, např. o kvintu
6) tonální – průvodčí se dočasně přispůsobuje tónině vůdce

inverze – převrat motivu – stoupající intervaly se mění na klesající a naopak., s inverzí se setkáváme
též v dodekafonii
1) přísná – přenesení přesné velikosti intervalů, buď v rámci diatonické řady nebo ve svých
absolutních hodnotách
2) volná – velikost intervalů se mění, opačný směr melodické linky je zachován

augmentace – motiv se opakuje doslovně, ale ve dvojnásobných nebo více násobných hodnotách
diminuce – opak augmentace, motiv se zkracuje
krácení motivu – zmenšévání rytmických hodnot a užší výběr tónů, z nichž se původně skládalo
dělení motivu – skladatel vyjímá z delší myšlenky jednotlivé motivy a ve skladbě je samostatně zpracovává

b) kánon – je skladba, vyznačující se osobitou skladatelskou technikou, jeho výchozí hlas je důsledně
po celou skladbu imitován jedním nebo několika hlasy v přísné imitaci
– může mít různou formu – vokální kánony mají písňovou
– instrumentální jsou rozsáhlejší a mohou mít např. dvojdílnou formu
s repeticí nebo třídílnou aba
– nejstarší dochovaný kánon je „Letní kánon“ ze 13. století
– v kánonu se zpívají i některé lidové písně
– označení „kánon“ se začalo užívat v renesanci (dříve různá označení), skladatelé je do not
zapisovali částečně, zbytek utvářeli interpreti podle pravidla určeného autorem
– ve vokální písni – průvodčí (risposta) nastupuje několik taktů za vůdcem
– instum. kánony – mají umělejší stavbu, průvodčí může nastupovat v libovolném spodním nebo
vrchním intervalu, v inverzi, augmentaci, diminuci
– dvojhlas kánonu může být doprovázen jedním nebo více hlasy doplňujícími, které nefungují
jako kánon, ale volný kontrapunkt
dvojitý kánon – může být upraven tak, že různé melodie nastupují jak po sobě, tak i zároveň. Ve složitějších
skladbách má průvodčí drobné odchylky od vůdce. Část kánonu se opakuje repeticí. Tuto část
lze provádět jako nekonečný kánon, terý prochází všemi tóninami – nazývá se kruhový
– závěr uměleji vytvořeného kánonu probíhá tak, že hlas, který skončil svou melodii, pokračuje
volným kontrapunktem a hlasy končí současně
račí kánon – dvojhlasý, zapsaná jednohlasá melodie se reprodukuje zároveň od začátku: pozpátku od konce,
na konci zápisu bývá klíč, posuvky, takt. označení
zrcadlový kánon – též zápis jednohlasé melodie, ale prováděn ve dvojhlasu, druhý hlas je inverzí prvního se
společným tónem na střední lince od osnovy
hádankový kánon – obsahoval kusé (?) údaje, ostatní údaje o uspořádání díla musel interpret uhádnout z náznaku
v podtitulu, např. bylo třeba uhádnout ve kterém taktu a v jakém intervalu nastupuje risposta

c) fughetta – je jednohlasá drobná fuga méně závažného charakteru.Je komponována pro menší počet hlasů,
má snadnější fakturu a prostou, přehlednou formu, tuto formu mají některé Bachovy invence
a chorální předehry pro varhany, forma je užívána i moderními skladateli např. Š. Rak
fugáto – značí hlasové nástupy po způsobu fugové expozice, často však v uvolněném tonálním plánu.
Fugáto není samostatnou formou, ale představuje skupinu imitačních nástupů, která se může
vyskytnout v částech jekýchkoliv forem
– v různých žánrech, slozích v sonátové formě, variacích, kantátách, operách…