7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu

– z lat. societas = společnost + řec. logos = věda
– věda o lidské společnosti a o sociálních jevech – snaží se odhalit zákonitosti, jimiž se společnost řídí
– impulsem rozpad tradiční feudální stavovské společnosti a přechod k kapitalistickému tržnímu systému
– zakladatelem francouzský pozitivistický filozof August Comte (1839) – dal jí název a stanovil její základní úkoly
– předmětem sociologie není člověk jako individuum (jako v psychologii), ale člověk v různých sociálních skupinách
– úzký vztah k ostatním společenským vědám, nejvíce se překrývá se sociální psychologií
– spjata s filozofií (vydělila se z ní), souvisí s historií, ekonomií, politologií, vztah k exaktním vědám (logika, statistika)

Struktura sociologie – obecná sociologie – poskytuje obecný, teoretický základ, vysvětlení základních pojmů, stanoví
předmět zkoumání, předkládá metody zkoumání, zkoumá sociální procesy, sociální vazby, společenské pospolitosti
– aplikovaná sociologie – sociologie národů, etnik, mládeže, měst, venkova, rodin, médií, politiky

Vývoj sociologie – protosociologie – antika – po rozpadu rodového zřízení ve starověkém Řecku se společnost začala
více organizovat. Platón uznával aristokracii (vláda filozofa nebo filozofů). Aristoteles uznával demokracii s výhradou nebránit lidem zbohatnout.

– novověk – T. Hobbes – přirozeném stavu společnosti všichni lidé prosazují své
egoistické zájmy, stát má za funkci tuto společnost organizovat do smysluplného fungování. Morálka není člověku vrozená a vytváří se až organizováním společnosti.

– J. Locke – ve společnosti vládne tzv. přirozená harmonie, stát má za
funkci jí pouze udržovat a chránit.

– J. J. Rousseau – společenská smlouva – jednotlivci se nezbavují svých
práv, ale podřizují se zákonu, který sami vytvořili, lidé tedy delegují svá práva na reprezentanty, rozvíjí se svoboda a rovnost a vytváří se lidský svět, který je nad světem přírody – společnost je tedy lidské dílo.

– klasické období – (40. léta 19. stol. – 20. léta 20. stol.) – velké teoretické systémy, vznik celé řady teorií – vysvětlení společenského života přímo z přírodních podmínek, z rasové
předurčenosti jednotlivých společností, z psychických dispozic jedinců nebo celků
inspirované darwinismem, rozvojem fyziky, chemie a psychologie

– Karel Marx – analýza raného kapitalismu, teorie tříd a třídního boje
1844 Ekonomicko-filozofické rukopisy – analýza odcizení dělníka svému vlastnímu výrobku, Kapitál – ekonomická determinace společnosti, rozlišuje tzv. základnu – ekonomický provoz společnosti, a nadstavbu – např. právo, politika, kultura, školství

– Emile Durkheim – vysvětlení sociálních jevů bez pomoci psychologických či biologických činitelů, teorie dělby práce, zabýval se i sebevraždou – chápána jako oslabená účast člověka na životě skupiny, jako oslabený vztah ke skupinovým normám, rozlišuje 3 druhy sebevražd – egoistická (vydírání sebevraždou)
– patologická (zlomená psychika člověka)
– altroistická (oběť pro někoho)

– Herbert Spencer – nejen příroda, ale i sociální jevy podléhají zákonům evoluce
společnost chápal jako organismus, který se vyvíjí stejnosměrným, pravidelně vzrůstajícím pohybem od jednoduchých forem k složitým

– Georg Simmel – role peněz a módy v lidském životě, městský způsob života

– Vilfredo Pareto – definoval sociologii jako vědu o lidském jednání – převládá prý nelogické jednání, rozebírá zpětnou racionalizaci čili dodatečné zdůvodnění nelogického jednání, autor teorie elit – skupin ovládajících společnost částečně silou, částečně přesvědčováním a manipulací, typy elit – politická (vláda), průmyslová
– vojenská, obchodní, duchovní
„koloběh elit“ – jádro politického dění, dějiny jsou hřbitovem kdysi úspěšných elit
Paretovy myšlenky byly později zneužity Mussoliniho fašistickou ideologií

Max Weber – zkoumal otázky racionality a byrokracie, položil základy moderního sociologického uvažování o politice, vznik kapitalismu z principů protestantské etiky, rozlišoval 3 druhy panství – charismatické
– tradiční (absolutní vládce)
– byrokracie – účelově racionální organizace společnosti prostřednictvím úřadů, podle Webera nejvyspělejší řízení společnosti – ideální typ řízení
znaky – přesné rozdělení kompetencí úředníků
– hierarchie (stupňovitost, vyšší, nižší úředník)
– oddělení soukromé sféry od úřední
– odborné vzdělání, věcnost a neosobnost výkonu
– disciplína a kontrola
pro Evropu je příznačný proces racionality projevující se v nejrůznějších oblastech života, Weber tento proces staví do kontrastu s mimoevropskými společnostmi
teorie sociální stratifikace – rozlišoval – třídy (ekonomické kritérium)
– strany (určeny politicky)
– stavy (způsob života, prestiž, ctnost)
– 1. polovina 20. stol. – intenzivní rozvoj sociologie – v USA poprvé realizovány empirické výzkumy
sociologie se přesouvá z vědeckých institucí „ na ulici“, zkoumá konkrétní problémy, nejprve sociálně patologické jevy – prostituce, alkoholismus, nezaměstnanost, později i běžné jevy – socializační proces, prostorové rozmístění obyvatel ve městě, utváření rasových vztahů a předsudků
sociologie tak přecházela od makro-strukturálních problémů (společnost jako celek a velké skupiny)
k mikro-strukturálních (vzájemné vztahy a interakce mezi lidmi v malých skupinách)
mění se i funkce sociologie – z akademické, teoretické disciplíny se v obor prakticky použitelný
sociologové – stávají se experty, poradci, sociálními pracovníky
– změna výzkumných metod – vzniká např. řízený rozhovor, pozorování, sociometrické testy
– rozvoj techniky výzkumu veřejného mínění, masových médií apod.
realizovány 1. velké empirické výzkumy všech oblastí společenského života

– Frankfurtská škola – vznik 1931 – Max Horkheimer se ujal vedení ústavu pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, současně začíná vycházet časopis pro sociální výzkum
– zaměření – význam veřejného mínění
– podnikové sociologie
– sociologie výchovy
– Max Horkheimer – Dialektika osvícenství
– T. W. Adorno – sociolog hudby, Negativní dialektika
– H. Marcuse – Jednorozměrný člověk
– E. Fromm – Mít či být (kritika konzumní společnosti, z konzumnosti
vyplývají špatné mezilidské vztahy a hrozí ekologická katastrofa, v moderních společnostech převažuje orientace na majetek, zisk, sláva, sexuální požitky, moc, za což člověk platí úpadkem morálky, úzkostí, stresem – nemůže být nikdy šťastný, je třeba radikální charakterové změny, stát se člověkem, který se řídí svědomím a zodpovědností k sobě i ostatním

– přelom 60. a 70. let – v moderní sociologii dochází k podstatné přeměně, pokusy budovat sociologii nikoli systémově (od celku přecházet k jedinci), ale naopak od konkrétních lidí a jejich vztahů přecházet k větším sociálním celkům – ústřední téma – jak konkrétní lidé vnímají sociální svět
ve středu pozornosti každodennost, všední život obyčejného člověka
vzniká vnitřně velmi různorodá interpretativní sociologie – existuje vedle standardní empirické sociologie i vedle teoretických pokusů

– D. Riesman – Osamělý dav – rozlišuje vnější orientaci člověka – řídí se vnějšími hodnotami a normami, víc podléhá vnějším požadavkům x vnitřně řízený člověk – řídí se svými vlastními hodnotami a normami, je stabilnější a spolehlivější

– Wright Mills – Mocenská elita (teorie, že v poválečné Americe vládne přes prezidentský systém politicko-vojenský průmyslový komplex elit)

– Sociologická imaginace – zabývá se kritikou Parsonsovi teorie stratifikace (příliš abstraktní a nezabývá se všemi starostmi lidí), hledá místo člověka v dějinách (civilizace má některé negativní aspekty, protože přeorganizovaná společnost umenšuje lidskou svobodu)

– Karl Raimond Popper – představitel konservatismu, ukazuje tradiční a osvědčené hodnoty, kterými by se společnosti měli řídit, proti marxistické revoluci
– současnou sociologii lze chápat jako vědu , v níž vedle sebe existují ve vztahu vzájemného působení i soutěže odlišné pohledy na sociální svět
zabývá se především – vztahem jednotlivce ke společnosti
– politickými režimy
– kulturou a ekologií

– Čeští sociologové – Jan Keller – zakladatel sociologického nakladatelství Slon, Úvod do sociologie
– Miloslav Petrusek – děkan fakulty sociálních věd v Praze

člověk jako sociální bytost – základním problémem pojetí člověka je chápání váhy a významu člověka jako živočicha
a jako společenské bytosti – chápání proporcí biologické a sociální podstaty člověka
– 18. stol. – pokus vysvětlit člověka modelem individuálního pastevce či lovce → chyba
– náš prapředek zcela náležel k přírodě a nijak se z ní nevyděloval, nemohl začít dějiny
lidského rodu jako izolovaný jednotlivec, byl vybaven určitými přírodními vlastnostmi,
které tvořily základ jeho budoucího výboje jako bytosti společenské, dějinné a kulturní
společenská podstata člověka – jedinec se rodí jako organismus s určitými vlohami, nadáním a zděděnými vlastnostmi,
ale rozvíjet a zdokonalovat je může jedině ve společnosti a prostřednictvím společnosti
– lidská podstata není dána automaticky, „člověkem“ se musíme stát až ve společnosti
– tento proces se nazývá zespolečenštění, socializace člověka – dochází k ní hrou, učením a vzděláváním, napodobováním a přejímáním sociálních rolí
– mimo společnost nemůže vzniknout lidská bytost ani jako individuum, ani jako účastník kulturního, dějinného a společenského stupně rozvoje lidí
– S. Freud chápe člověka jako biologickou, pudovou bytost – v člověku je hlavní sexuální energie, kterou společenské zařazení člověka omezuje – důsledkem konflikt mezi přirozeností člověka a jeho sociálním vývojem
výchozí momenty lidské existence – práce – opakovaná existenční činnost, má své důsledky, které podmiňují
společenský, historický a kulturní vývoj člověka – v práci člověk vytváří výrobní
nástroje a nové potřeby, které už překračují hranice základních, biologických potřeb

– jazyk a lidské vědomí – v procesu pracovní praktické činnosti vznikl jazyk jako nástroj dorozumívání lidí a nakonec i lidské vědomí – lidé vždy znali to, co dělali

– náboženství – s rozvojem lidského vědomí vzniká i víra, náboženství – člověk hledá odpověď na otázku, proč žije, pozemský život je konečný atd. – v náboženství nachází odpověď na problémy, které překračují jeho bezprostřední zkušenost
sociální pozice a role – obecně člověk žije ve společnosti jako bytost zaujímající v ní určitou konkrétní sociální pozici
– používá se i pojem status člověka – místo člověka ve společenském žebříčku
– sociální pozice vyjadřuje místo, které jednotlivec objektivně zaujímá ve společnosti
– jedinci, kteří zaujímají určité sociální pozice, v nich zároveň vstupují do kontaktů s druhými, vzájemně na sebe působí, navazují vzájemné vztahy
– chování se řídí určitými normami, je vzájemně očekáváno, nabývá relativně ustálené podoby
– ustálená a očekávaná chování se nazývají rolemi – společenská role je způsob jednání, který je ostatními členy společenské skupiny za jisté sociální situace očekáván
– chování člověka pak ukazuje, jak požadavky určité role plní
– dělení společenských rolí – skupinové – vedoucí zájmového kroužku, skautského oddílu…
– individuální – syn,dcera, otec, matka…
– krátkodobé (student) x trvalé (rodič, sourozenec)
– z množství rolí, které člověk ve společnosti hraje, vyplývá i možnost konfliktu mezi nimi – konflikt role ženy-matky a její profesionální role v zaměstnání
– role nejsou absolutně závazné – člověk může hrát roli s různým stupněm ztotožnění x může roli třeba i odmítnout, pak lze očekávat trest
– role jsou společensky vytvářeny a kontrolovány – většina lidí hraje role ve společnosti automaticky, samozřejmě, protože role jsou také společensky schvalovány a odměňovány
– pojem role v sociologii – práce amerického antropologa R.Lintona (1893- 1953)
– významný zdroj koncepce role – americký filosof G.H.Mead
který teorii přejímání a hraní rolí učinil součástí své teorie
zespolečenštění člověka a vzniku sociálního „já“
– k rozšíření teorie role v sociologii přispěl i T.Parsons
– od 30. let 20.stol. se v sociologii prosazuje pojetí člověka jako bytosti, která ve společnosti hraje
množství sociálních rolí (v souvislosti s množstvím sociálních pozic v konkrétní společnosti)
– role je chápána jako souhrn očekávaného, závazného chování od nositele dané sociální pozice
– socializace – proces začleňování jedince do společnosti – celoživotní, nekončí s dosažením dospělosti
– dochází k ní od dětství – hrou, učením a napodobováním, přejímáním společenských rolí
– probíhá postupně v rodině, ve škole, vrstevnických skupinách, v zaměstnání, působením umění, médií…
– někdy má podobu záměrného působení – např. dítě učíme pozdravit
– dochází k ní i nezáměrně, živelně – působení filmů, reklam, knih, ale také vzorů dospělých
– sociální útvary – do společnosti, v níž žijeme, jsme zařazeni prostřednictvím sociálních útvarů, seskupení a skupin
– jejich členy se stáváme už při svém narození bez vlastní volby – později i z vlastního rozhodnutí
– obyvatelstvo – určité množství lidí žijících v určitém státě, městě, vesnici
– masa – velké množství lidí, kteří se spojují k určité aktivitě na základě zájmů
– agregát – dočasný shluk lidí, kteří k sobě nemají žádné předcházející vazby – lidé čekající na zastávce
– podobné rysy může mít i publikum, obecenstvo či posluchačstvo
– dav – seskupení většího množství lidí na určitém místě, jednání davu bývá silně ovlivněno emocemi
– podle převládajícího způsobu aktivity bývají davy různě členěny
– agresivní – útočí, terorizuje, bouří se proti pořádku, zákonům
– prchající – vzniká hlavně v případě ohrožení
– expresivní – vyjadřuje své názory pochvalné nebo odmítavé – demonstrace
– sociální skupiny – ve společnosti existuje velké množství skupin a tedy i celá řada kritérií pro jejich třídění
– podle velikosti – malé – od 3 do 20-30 členů
– velké – 20 a více členů
– takové rozlišení někteří sociologové kritizují
– malá skupina je taková, kdy se navzájem všichni mohou znát a stýkat se osobně
– podle typu vazby – formální – předem určeny předpisy, pravidla, normy – převládá funkční vztah
mezi členy – pracovní tým, vojenský útvar
– neformální – tvořeny z vlastní iniciativy členů, ti se navíc znají, mají k sobě
blízký vztah – skupina přátel, zájmové kroužky
– podle míry vlivu – primární – rozhodující vliv na utváření osobnosti člověka – rodina, sousedství
– sekundární – mají význam pro pokračování socializace člověka – sociální vrstva
– referenční – skupina, k níž jednotlivec patří a ztotožňuje se s ní nebo skupina
cizí, k níž se jedinec vztahuje, sympatizuje s ní a chtěl by být jejím členem
sociální struktura – relativně stabilní síť vztahů jedinců, pozic, rolí, sociálních seskupení různého typu
– můžeme sledovat v rámci celé společnosti nebo určité oblasti – obce nebo podniku, školy, třídy
– mikrosociologie – studium malých skupin a jejich vnitřních vztahů, postavení a úloh jednotlivců
– makrosociologie – studium velkých skupin a celých společností
– 1. krok popisu společnosti – popis její diferenciace, členění
– lze najít mnoho diferenciačních kritérií, dle nichž lze lidi zařadit do určité kategorie nebo seskupení
– sociologicky důležité jsou zejména rozdíly, které jsou spjaty s odlišností chování, zájmů, názorů
(souvisí s formováním skupin lidí, mezi nimiž vzniká vědomí sounáležitosti – generační skupiny)
– diferenciace společnosti – horizontální – dělení na kategorie, seskupení, u nichž nelze stanovit, která
jsou vyšší či nižší, lepší či horší – obyvatelé různých okresů
– členění společnosti podle pohlaví
– vertikální – společenská nerovnost – nerovná práva, rozdíly v zaměstnání
– členění podle kritérií „vyšší – nižší“ – příjem, vzdělání
– v rámci sociální struktury rozlišujeme tzv. strukturní řezy společnosti
– sociodemografická struktura – odlišnost postavení, rolí mužů a žen, prosazování zájmů, feminismus,
sociální zvláštnost věkových skupin, vztahy mezi generacemi

– struktura etnických a národnostních vztahů – odlišnosti různých kultur, vztahy a problémy skupin

– profesní struktura – zahrnuje dělení a vztahy lidí podle hlediska dělby práce, povolání, kvalifikace

– struktura příjmu a majetku – postavení v systému vlastnictví, rozlišování životní úrovně

– sociokulturní diferenciace – zahrnuje vztahy odlišnosti stylu života, trávení volného času

– mocenská struktura – prostupuje téměř všechny oblasti lidského života, je spjatá zejména s dělbou a

koordinací práce – např. ředitel – úředník – dělník a s politickým systémem
– ekologická struktura – zahrnuje prostorové rozložení obyvatelstva, různých skupin + vztahy
k přírodnímu, umělému i sociálnímu prostředí
– sociologové studují nejen jednotlivé typy struktur, ale i vztahy mezi nimi, vzájemné souvislosti (v daném okamžiku i ve vývoji), např. to, jakým způsobem mohou lidé v určité struktuře zaujímat své místo a jak je mohou eventuálně měnit
– pohyb mezi sociálními pozicemi ve společenské struktuře se nazývá sociální mobilita
– mobilita horizontální – nemění se postavení na společenském žebříčku
– mobilita vertikální – jde o společenský vzestup nebo sestup
– jednotlivé společnosti se od sebe mohou významně lišit rozsahem pohybu v rámci mobility
– společnost uzavřená – kastovní systém, feudální společnost – osobní omezení, stavovská společnost
– společnost otevřená – moderní společnost – zpravidla tržní ekonomika, zprůmyslnění
– „rovnost“ mottem lidových hnutí – odvolává se na raně křesťanský ideál rovnosti před Bohem
– osvícenství – idea rovnosti lidí mezi sebou (rovnost, volnost, bratrství) se později změnila v představu rovného vztahu jedince k přírodě, trhu a zákonům a nerovnosti lidí mezi sebou
– liberální koncepce – zdůrazňuje rovnost před zákonem, rovnost v příležitosti v tržní soutěži
– nerovné jsou výchozí podmínky soutěžení x požadavky na zmenšování
nerovností mezi lidmi prostřednictvím podpory sociálně slabších vrstev
– socialistické a komunistické přístupy – za rozhodující kritérium považují rovnost
– marxistická teorie tříd – Karel Marx – dosažení společenské rovnosti třídním bojem a revolucí – vyústí v beztřídní společnost, odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a dělby práce
– stratifikační přístup – vznikl jako alternativa marxistické teorie tříd – Max Weber – sociolog
– společnost se dělí na horní, střední a dolní vrstvy – jsou vymezovány
podle různých kritérií – subjektivní – sebezařazení, zařazení druhých, prestiž
– objektivní – příjem, moc, vzdělání
– vrstvy tvořeny jednotlivci, kteří dosahují zhruba stejného stupně uvedených
vlastností, kterými se liší od jednotlivců a skupin stojících výše a níže
– strukturální funkcionalismus – Talcott Parsons – společnost pojímá jako sociální systém, v němž
rozmanité role mají různý význam pro celek systému – povolání,
zařazení v dělbě práce – požadují různou kvalifikovanost, dovednost,
zodpovědnost, jsou dosažitelné jedinci s různými předpoklady –
motivací pro výkon, náročnějších rolí je systém rozdílných odměn –
bohatství, moc, prestiž – kritizován za podcenění úlohy konfliktu, který
plyne právě z nerovného postavení lidí – vznikají tak teorie konfliktu –
poukazují na hluboké sociální a kulturní nerovnosti a problémy, rozdíly

– Ralph Dahrendorf – v rámci chápání sociální struktury staví do popředí dělení společnosti na
základě postavení ve struktuře moci – třídy a různé skupiny mohou žít vedle
sebe v souladu, případně se jejich zájmy v různých oblastech (ekonomika,
politika, kultura) střetávají – může docházet ke spolupráci, soutěži i konfliktům
– sociologie by měla přispět k tomu, aby veškeré konflikty včetně mocenských
byly usměrněny, regulovány, rozpory zájmů byly vyřešeny – Dahrendorf
zdůrazňoval roli konfliktu ve společnosti – konflikt a jeho řešení spojoval
s pozitivními důsledky pro rozvoj moderní liberální společnosti
– sociální nerovnost – funkcionální – přispívá k výkonu, úspěšnému fungování společenského systému
– metody sociologického výzkumu – sociologie využívá poznatků mnoha věd (psychologie, ekonomie, filozofie),
vždy chce podat celkový obraz společnosti a definovat její zákony, zabývá se i jevy,
které jiné vědy nezkoumají (prostituce, móda, nezaměstnanost)
– metoda – soubor pravidel, kterými se řídí věda při získávání poznatků
– zprostředkované výpovědí respondenta – technika dotazníku nebo ankety
– dotazník – více otázek pro člověka
– anketa – jedna otázka pro více lidí
– technika rozhovoru
– nezprostředkované – techniky pozorování, dokumentování
– analýza získaného
– procedury – statistická (četnost jevu)
– historická
– monografická (jako komplex)
– statistika – umožňuje jednoduchý popis nějakého jevu – určit procento obyvatel,
kteří dosáhli maturity, zachycuje souvislosti mezi jevy, opakování,
pravidelnost – např. lidé s vyšším vzděláním častěji čtou knihy
– empirický výzkum – založen především na pozorování – většinou nepřímý
charakter – často nezbývá, než zkoumat následky nějakých
dějů nebo činností, nebo se zajímat o to, co si lidé o nějakém
jevu myslí, co o něm říkají – určité jevy, situace můžeme také
záměrně navozovat – experimentovat x problém etický,
sociologie od toho upouští
– úkolem výzkumu je nejen získat určité údaje, ale i dále je zpracovat, podrobit analýze, utřídit, vyhodnotit
– metody kvantitativní – průzkum jevů hromadné povahy, zkoumání velkých skupin
– metody kvalitativní – jedinečný, specifický objekt, malá sociální skupina,
zúčastněné pozorování, hloubkové rozhovory
– techniky sociologického výzkumu – dotazování – podoba rozhovoru nebo dotazníku, náročné na přípravu i kvůli
ochotě dotazovaných, dotazníky bývají standardizované, připravené
na strojové zpracování dat
– pozorování – musí probíhat podle plánu a výsledky je nutné spolehlivě zachytit,
předpokládá, že se badatel stane součástí sledované skupiny
– experiment – častěji se používá v psychologii, při studiu složitých jevů je obtížné
manipulovat s jednotlivými podmínkami, měřit jejich efekty
– focus groups – kvalitativní technika, skupinová diskuse na dané téma, řízena
moderátorem, aby objasnila názory a způsoby uvažování lidí, reakce na reklamu