Humor a satira v české literatuře – KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ: KRÁL LÁVRA

Sarkasmus je jízlivá, zesílená ironie. Ironie je záměrné použití slov v opačném významu. Epigram je krátká satirická báseň s vyhraněnou pointou. Paskvil je hanopis zesměšňující dílo, jež útočí na konkrétní osobu, instituci. Parodie je báseň nebo próza, která obvykle zesměšňuje notoricky známé lit. dílo napodobením jeho formy, použitím jeho jazyka a změnou obsahu.

Obsah
V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko. Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu, tak aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand „Dobrotivý“, takže se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního sborníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou „slabost“. Holit a stříhat se dává jednou do roka a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné… Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť „po Češích je doma vždycky malý sled,/ ale všude jinde naplňují svět“. A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: „…jak na bále pustil/ po strunách smyčec,/ tu řve basa, až všechno přehluší:/ „Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!“ Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi – a vida! Celkem se nic nestalo: „…líbil se lidu dobrý panovník,/ zdálo se jim, že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno může zvyk!“
V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho známého pronásledovaného novináře. Kolik je takových králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu: „…a když tě co na jazyku svrbí,
pošeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!“
Další osobnosti z dvacátého století: osvobozené divadlo: voskovec, werich, ježek: caesar, kat a blázen, osel a stín, těžká Barbora, pěst na oko, nebe na zemi, hej rup, svět patří nám – divadlo semafor: suchý, šlitr, po šlitrově smrti molavcová: jonáš a tingl-tangl, kdyby tisíc klarinetů.

Autor
Klasik české básnické satiry, musel odejít z kněžského semináře, protože se bouřil proti kasárenskému způsobu života. Pochopil, že Kollárův všeslovanský sen je iluzí za carského absolutismu. Svou krátkou činnost zaměřil Havlíček proti všemu, co lid ohlupuje a udržuje v područí: církev, policie, státní moc.Ve vyhnanství v Tyrolsku vytvořil své největší satirické skladby.