Jean-Baptisme Camille Corot
1796 (Paříž-FRA) – 1875 (tamtéž)
Francouzský malíř. Vyučil se příručím v obchodě s látkami; teprve ve svých šestadvaceti letech, když dostal od rodičů roční rentu, se rozhodl, že se věnuje malířství. Učil se krátce A.E. Miehallona a pak v krajinářské škole V. Bertina, u něhož se seznámil s klasicistní poussinovskou krajinou. Přímo před motivem v plenéru prováděl své „studie“ v okolí Paříže, Rouenu a ve Ville d‘Avray, kam jezdil za otcem. Přitom kopíroval holandské krajináře a především N. Poussina a C. Lorraina.
Nejranější Corotův obraz, který se zachoval, je Brána v Bois-Guillaume (1822). Protože chtěl zůstat nezávislým, neúčastnil se soutěže o Římskou cenu, ale 1825 podnikl se svým spolužákem Behrem soukromou cestu do Říma, kde maloval pohledy na město a partie z římské Campagny (Colosseum, Forum Romanum, oba 1826); jeho oblíbeným motivem byla Villa d‘Este v Tivoli. 1828 odjel do Neapole a přes Benátky, kde vznikl Pohled na Canale Grande z Riva degli Schiavone, se vrátil do Paříže. Svým uměleckým cítěním klasicista, dosáhl v malířském podání, pracujícím s jemnou škálou půltónů, nebývalé svobody a svěžesti. Vedle krajin vznikají studie italských lidových typů (Italka s mandolínou, 1826-28); tato malá mistrovská díla však Corot považoval za pouhé studie pro příští kompozice. Corot žil u rodičů, kteří neradi viděli, že se rozhodl — aby si zachoval nezávislost — zůstat starým mládencem. V zimě pracoval v ateliéru, v létě ve Ville D‘Avray, v Normandii a ve Fontainebleau, kam chodili za motivy klasicisté i romantici; pro potěšení si maloval podobizny blízkých známých.
1834 podnikl se svým přítelem malířem Ch. Grandjeanem druhou cestu do Itálie; navštívili Janov, Florencii, Volterru, Benátky a Comské jezero, kde Corota zaujal motiv jemného mlžného oparu, vystupujícího z vody, k němuž se bude neustále vracet. 1836 maloval v Provenci a Languedocu. V Salónu vystavoval pravidelně každý rok mytologické nebo biblické výjevy v krajině, komponované v Poussinově stylu, a krajinomalby malované v ateliéru podle skic provedených v přírodě (např. Krajina u Neapole, 1841). Při poslední cestě do Itálie (1843), na níž ho doprovázel opět jeden přítel, pobýval Římě, kde pracoval hlavně ve Villa Borghese a Vatikánu. Ve čtyřicátých letech jezdil do Švýcarska k Ženevskému jezeru, do Normandie a Bretaně. Když byl 1846 vyznamenán řádem čestné legie, byli jeho rodiče velmi překvapeni. Po jejich smrti žil u malíře a litografa C. Dutilleuze, jehož zeť se stal později Corotovým biografem. Teprve 1849 vystavil v Salóně první studii z plenéru (Colosseum). Jeho dílo získávalo stále větší pozornost a uznání; Corot se stal členem poroty Salónu a jeho obrazy se začaly kupovat. 1854 podnikl cestu do Belgie a Holandska. Na světové výstavě v Paříži byl vyznamenán medailí a císař Napoleon III. zakoupil jeden jeho obraz; na světové výstavě 1867 byl jmenován rytířem čestné legie. Po vyhlášení Pařížské komuny prchl do Arrasu a věnoval 10 000 franků na osvobození Francie od okupace. I ve stáří ještě cestoval po Francii a navštěvoval své přátele, kteří mu díky jeho družné povaze nikdy nescházeli. Corot patří k nejvýznamnějším krajinářům 19. století; začal jako klasicista, vyznávající poussinovskou ideální krajinu s mytologickou stafáží, a takto vystupoval na oficiálních Salónech až do padesátých let; vedle oficiálního Corota však paralelně tvořil intimní Corot před motivem v plenéru nebo před modelem drobné krajiny a podobizny, jež sám nepovažoval za definitivní díla. Svým uměním postihnout nejjemnější nuance přírodního osvětlení se Corot stal zakladatelem moderní intimní krajinomalby. Jestliže v raném období kontrasty světla a stínu modelují plasticky tvary, ve svém vrcholném období, v padesátých letech 19. století, obrysy předmětů se rozplývají a krajinu zahaluje stříbřitý opar, který vytvářejí světelně odstupňované barevné skvrny. Svým řešením vztahu světla a barvy působil Corot na impresionisty, přestože nikdy nedošel k impresionistické analýze světla na čisté barevné tóny; Corot šel opačnou cestou od lorrainovské barokní světelné malby k modernímu podání přírodního osvětlení; přestože vlastně neopustil valérovou malbu, přiblížil se však impresionistickým obrazům svým koloristickým citem a volným skvrnovitým malířským rukopisem. V pozdním období produkoval množství obrazů, při nichž mu pomáhali četní žáci; poměrná snadnost, s níž je lze napodobit, a stoupající poptávka po Corotovi způsobily, že se od osmdesátých let minulého století začala množit falza.