OBECNÉ VLASTNOSTI ORGANISMŮ

V živých organismech se vyskytuje obrovské množství různých chemických anorganických i organických sloučenin. Zásadní význam pro podstatu životních dějů mohou však mít pouze ty, které jsou společné všech živým soustavám. Jsou to nukleové kyseliny a bílkoviny. Ve všech živých systémech (mimo nejjednodušší viry) nalézáme vždy další organické sloučeniny, zejména lipidy, polysacharidy a oligosacharidy. Voda obsažená v organismech je obecnou podmínkou chemické aktivity, podobně přítomnost iontů je nutná pro biochemickou aktivitu živé soustavy.
Další podmínkou každého živého organismu je určitá struktura. Všechny živé organismy jsou prostorově ohraničenou soustavou s vniřní strukturou. Základní strukturální jednotka živých soustav je buňka. Obecný princip vnitřní strukturální organizace je u všech buněk totožný. Charakteristickým rysem struktury živých organismů je i její dynamičnost. V buňce dochází k neustálým a velmi rychlým přestavbám. K pomalejším změnám struktury dochází také neustále během ontogeneze jedince. Můžeme tedy říci, že struktura a její dynamičnost je pro živé soustavy specifická.
Základem biochemické aktivity živých systémů jsou enzymatické reakce. Enzymatická aktivita, která ve svém celku danou soustavu zachovává, eventuelně vytváří podmínky pro její reprodukci, je tedy také specifická pro všechny živé soustavy.
Všechny procesy v živé soustavě probíhající jsou řízeny, regulovány. Jsou regulovány tak, že směřují k zachování soustavy, k jejímu růstu a k její reprodukci. Základem regulací v živých systémech jsou autoregulační mechanismy. Principy a zákonitosti autoregulací v živých soustavách jsou v podstatě tytéž jako v kterékoliv neživé sebe regulující, tj. kybernetické, soustavě. Činnost živé soustavy je regulována tak, že je umožněna její existence i tehdy, jestliže se podmínky prostředí mění. Živé organismy tedy reagují na impulzy z prostředí – jsou vnímavé, sensitivní. Projevem této reaktibility ja na úrovni jedince jeho reakce na vnější podněty a na úrovni fylogeneze vývoj druhů.
Živé organismy jsou ohraničeny nejen prostorově, ale i časově. Z toho vyplývá nutnost jejich neustálé reprodukce. Jestliže uvažujeme dlouhodobý vývoj, musí nově vznikající soustavy odpovídat změněným podmínkám. Reprodukce nemůže být tedy pouze identická – živé soustavy se přizpůsobují měnícím se podmínkám a samy se mění – vyvíjejí se. Z toho vyplývá, že jednou z nejcharaterističtějších vlastností živých soustav je reprodukce spojená s dědičností a proměnlivostí – vývoj soustavy. Všechny dříve uvedené vlastnosti tento vývoj umožňují.
Živou soustavu můžeme tedy definovat jako organizovaný systém se schopností autoregulace, reprodukce a vývoje v závisloti na vnějších podmínkách. Hmotným základem tohoto systému jsou organické polymery – nukleové kyseliny a bílkoviny. Funkce tohoto systému se realizuje především enzymatickými reakcemi a dále chemickými a fyzikálními procesy. Pro živé soustavy platí beze zbytku zákon zachování hmoty a zákony termodynamiky