PRÁVNÍ VĚDA A PRÁVNÍ PRAXE

HISTORIE PRÁVNÍ VĚDY

Teorie práva jako součást právní vědy má kořeny již v antickém Řecku. Zakladateli byli tzv. Polyhistoři (Platon a Aristoteles).

Následovala právní romanistika – aplikace a tvorba práva v římském právu.

Ve středověku probíhá recepce římského práva ( = proces ovlivňování a pronikání římského práva do domácího právního řádu). Římské právo jež vzniklo a bylo formulováno ve starověkém Římě, dosáhlo vysoké úrovně ve vypracování institutů soukromého práva, ve středověku inspirovalo v řadě evropských zemí nový rozvoj právní vědy. Dodnes se vyučuje na právnických fakultách.

Na recepci římského práva navázalo právo kanonické. Je to část církevního práva, která obsahuje normy vydané církevní autoritou a není organickou součástí domácího práva.

Jako samostatné právní odvětví se právní věda oddělila od právní praxe.

Na osvícenské tradice navazuje novověké filozofické myšlení, rozvíjí jej I. Kant. Jeho význam pro chápání státu a práva spočíval v rozlišování toho co je a toho co má být, což vyústilo v rozlišení teoretického a praktického rozumu.

Tyto teorie dále rozvíjí novokantovci, k logické dokonalosti ji dovádí H. Kelsen doktrínou o ryzí nauce právní. Na tuto doktrínu navazuje tzv. brněnská škola reprezentovaná F. Weyerem a J. Sedláčkem. Ti jsou tvůrcové normativní teorie právní, jež spočívala na předpokladu, že veškeré právní normy se odvíjejí od základní normy.

Teoretické přístupy k poznání práva

– v historii vzniklo mnoho teoretických přístupů k právnímu poznání a k právu samotném, dodnes jsou aktuální:

a) přirozenoprávní přístup – dané právo je vytvořené zákonodárstvím
– přirozené právo je na právu nezávislé a vychází z koncepce, že každý subjekt práva má přirozená již samotným rozumem seznatelná práva

b) pozitivistický přístup – je opakem přirozeněprávního
– omezuje předmět právní vědy na poznání obsahu právních norem

c) sociologický přístup – zkoumá právo nejen jako normativní systém, ale i jako společenský jev

SYSTÉM PRÁVNÍ VĚDY

1) dogmatika – omezuje předmět poznání na právo jako normativní systém a neklade si za cíl poznat jeho obsah

2) sociologie – zkoumá právo jako společenský jev, ne pouze jako normativní systém

3) psychologie – zkoumá právo jako psychologický mechanismus, a to individuálně a společensky

4) politika – zabývá se právními jevy „De Lege Ferenda“ (právo jaké by mělo být)

5) teorie tvorby práva – teorie legislativy zkoumá procesy tvorby právních norem

6) výzkum právního jazyka – zaměřuje se na sémantiku právních norem jako jazykového výrazu

7) právní logika – zabývá se specifickými problémy právního myšlení

8) právní etnologie – zkoumá právo jako součást a produkt národních kultur

9) právní historie – předmětem jsou dějiny práva a jeho vývoje, zejména se zkoumá římské a kanonické právo

PRÁVNÍ PRAXE

– lze ji chápat v různých významech

– obecně jde o výkon práva a aplikaci na rozdíl od právní vědy, která slouží k poznání práva

– prakticky jde o činnost právníků, advokátů, soudců, notářů, úředníků aj.

– člení se na oficiální (veřejně-právní) a poradní (soukromo-právní)

Právnická etika

– normy právní etiky jsou zakotveny buď přímo v zákoně nebo ve stavovských řádech

– činitelé právní praxe se řídí nejen zákonem, ale i určitými profesionálními zásadami:

a) nestrannost rozhodování

b) neslučitelnost určitých funkcí

c) nepřípustnost poskytování právní pomoci současně subjektům, jejichž újmy jsou v kolizi

Právnická rétorika

– vznikla ve starověku jako nauka o přesvědčování jazykovým projevem, později označovala řečnické umění (i ve smyslu planého řečnění)

– v právní praxi jde zejména o přesvědčování druhého o svém právu

– rozhodující orgán rozhoduje na základě pravdivého zjištění skutkového stavu, k přesvědčení jej vedou jazykové projevy (tvrzení stran) a ostatní důkazy

– rétorika zahrnuje i argumentaci a souvisí s logikou