PŮVOD A VÝVOJ ČESKÉHO JAZYKA

– indoevropská jazyková rodina, prajazyk, ve 2. tisíciletě se to rozrůzňuje, vznikají jednotlivé větve
– předpoklad existence praslovanštiny (v době, kdy žili mezi Dněprem a Dněsrem) x na počátku letopočtu
stěhování národů

ROZDĚLENÍ
a) východoslovanské jazyky – ruština, běloruština, ukrajinština
b) západoslovanské jazyky – čeština, slovenština, polština, lužická srbština
c) jihoslovanské jazyky – chorvatština, slovinština, srbština, makedonština, bulharština
– v jednotlivých větvích kontakty => jsou si nejblíže

VÝVOJ
– postupně se začali odlišovat x do 10. stol. se mohli normálně domluvit x staroslověnština – vznikla z makedonštiny, ze Soluňského nářečí + písmo hlaholice (z malé řecké abecedy) a cyrilice (velké řecké abecedy)

ZÁPADOSLOVĚNŠTINA
– polština – nejméně změn, na úrovní 14. stol.
-ę- en, o on = nosovky, zůstali x u nás se změnili v dvojhlásky (ve slovenštině kôn kuoň, u nás ů = kůň)
– zůstaly spřežky (cz c č – u nás díky spřežkovému systému Mistra J. Husa od 15. st. nejsou)
– zůstalo W (u nás odstraněno v 19. stol.), různě se čte
– zůstalo tvrdé
– v češtině další vývoje => ř

SPOLEČNÉ ZNAKY
– slovní zásoba – obdobné kořeny slov
– podobná slovotvorba