Romantismus – Francie – VICTOR HUGO

VICTOR HUGO: CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI

Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže.
Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.

VICTOR HUGO: BÍDNÍCI

Ústřední postavou knihy skládající se z celkem pěti částí (Fantina, Cosetta, Marius, Idyla ulice Plumet a epopej ulice Saint-Denis, Jean Valjean), kdy každá část má několik kniha a v nich množství kapitol, a zároveň jedním z pojítek časově i obsahově rozsáhlé struktury díla je bývalý trestanec, galejník Jean Valjean, odsouzen za krádež chleba a následně dlouhá léta vězněn za pokusy o útěk. Při propuštění na svobodu se setkává s biskupem z Digne, panem Myriele, řečeným Lidumilem. Tento skrznaskrz dobrý člověk se silným sociálním cítěním, bezbřehou vírou v Boha a nekonečnou láskou k bližním trestance ovlivnil natolik, že se J.V. rozhodl potlačit v sobě nenávist ke společnosti, která jej zavrhla, a po vzoru Myrielovu nastoupil cestu dobra. Pod přezdívkou pan Madelaine se usadil v městečku Montreuil-sur-Mer, kde zmodernizoval výrobu černého skla, vybudoval mohutné průmyslové závody, zaměstnával spousty lidí, pečoval o chudé a nemocné a tuto péči uskutečňoval hlavně díky svým obrovským výdělkům. Svou činností zvelebil celý kraj, odmítl mnohá čestná vyznamenání a na přání lidu se stal starostou městečka. Náhodou se seznámí s ubohou Fantinou, prostitutkou, která byla bez jeho vědomí vyhozena z jeho podniku. Příčinou bylo její nemanželské dítě, které ukrývala v městečku Montfermeil u manželů Thénardiérových, a na které musela platit. Madelaine vyslechl příběh na smrt nemocné ženy, jejíž jediné uklouznutí spočívalo v lásce k nezodpovědnému studentu. M. se jí ujal, a protože si před smrtí přála jediné – spatřit ještě jedinkrát své milované dítě, které několik let neviděla, rozhodl se jí M. vyhovět i v tomto směru. Krčmář Thénardiér ale, jakmile zjistil, že je o dítě zájem, vymýšlel si stále nové a nové záminky, proč nemůže dítě poslat a proč musí matka poslat další peníze. V Paříži byl zatím zajat muž, který byl považován za J.V, a který byl souzen za krádež, jíž se J.V. dopustil po propuštění z galejí. V pravém J.V., tedy Madelainovi, se ozvalo svědomí a dobrovolně se jel do Paříže udat, aby ušetřil nevinného. Tímto odhalením získal navrch policejní strážník Javert, který něco podobného dávno tušil. Přese všechny své dobré skutky a snahu po nápravě předešlých činů byl J.V. znovu vězněn a Fantina zemřela aniž své dítě spatřila. Před zatknutím si J.V. své poctivě vydělané peníze zakopal v lese u Montfermeil. Šťastnou náhodou se J.V. podařilo z galejí uprchnout a byl považován za mrtvého. Ihned se vydal do Montfermeil, kde našel Fantinino dítě – ubohou šestiletou Cosettu (Eufrasii), ze které si Thénardiérovi udělali služku pro všechno. J.V. dítě vyplatil a odešel s ním do Paříže. Tam žil nějakou dobu v ústraní, ale protože se nechtěně zviditelňoval svými dobrými skutky, vypátral jej Javert a J.V. s Cosettou museli uprchnout do kláštera Petit Picpus, kde byl zahradníkem muž, kterému J.V. zachránil život. V klášteře zůstali devět let. Z Cosetty vyrostlo krásné mladé děvče které nadevše milovalo svého tatínka (J.V.), a které bylo tomuto člověku na oplátku předmětem lásky i oporou. Cosetta se zamilovala do Maria. Byl to mladý student žijící se svým dědečkem – panem Gillenormandem. Jeho matka byla mrtvá a otci, bývalému buonapartovu plukovníku, zakázal dědeček, zarputilý roajalista, se s dítětem vídat, a tak jej Marius viděl jen v den jeho smrti. Shodou náhod se dozvěděl o hrdinství a zásluhách svého otce a o tom, jak mu děd bránil Maria vídat. Všechno se v něm obrátí a po vzoru otce se stane zastáncem Napoleona a republiky. Pohádá se s dědečkem a odchází z domu. Stále studuje práva, živí se překládáním textů a zamiluje se do Cosetty. Thénardierovi zkrachují a odchází do Paříže, kde spadnou úplně na dno. Stane se, že jim J. V., vystupující pod přezdívkou, přinese almužnu. Th. jej pozná a zosnovuje na něj úklad, protože tuší jeho bohatství. Úklad nakonec nevyjde, ale Marius, soused Th., opět přijde na ztracenou stoupu Cosetty a začnu se tajně scházet v zahradě Cosettina domu. Atmosféra v Paříži houstne a J.V. se rozhodne odjet s Cosettou do Anglie. Oba milenci ztratí smysl života a Marius se rozhodne zemřít na barikádě, odkud jej polomrtvého zachrání J.V., který se o jeho lásce ke Cosettě dozví náhodou. J.V. Maria nenávidí, protože mu odčerpává lásku jediné blízké osoby, zároveň ale chce Cosettino štěstí. Odnese Maria k dědečkovi, který před znovunalezeným vnukem rozežene všechny své předsudky, a který mu dovolí si Cosettu vzít. Oba mladí lidé jsou v sedmém nebi. J. V. odhaluje Cosettino netušené dědictví, neboť až dosud byla považována za velmi chudou. C. a M. se vezmou. J.V svede už několikátý souboj se svým svědomím a přizná Mariovi svůj původ. Ten jím začne opovrhovat a snaží se od něj Cosettu, jediný smysl Valjeanova života, oddělit. Thénardier, jemuž byl Marius vděčný za záchranu svého otce, se domnívá, že Marius o Valjeanově minulosti nic neví. Přijde Maria vydírat a ten se tak náhodou doví i o všech Valjeanových dobrých skutcích i o tom, že to on tajně s nasazením vlastního života zachránil Maria z barikády, a že daroval barikádníky k smrti odsouzenému špehu Javertovi život, přestože žil celý život s jeho stínem za patami. Marius okamžitě přehodnotí svůj pohled na J.V. a jedou jej s Cosettou navštívit. Najdou jej však již umírajícího, a tak jej alespoň v posledních chvílích života zahrnou láskou, obdivem a vděčností za jeho mučednický život.
Rozsáhlý román se sociálním podtextem zachycuje osudy několika generací a několika společenských vrstev. Na ústřední postavě a dalších hlavních postavách je demonstrován útlak, bída, nedostatky právního uspořádání a organizace společnosti a celková nespravedlnost světa.
Nejvýraznější postavou je J.V., v podstatě dobrý člověk, který je bídou donucen ke krádeži. Téměř dvacet let galejí mu „vymyje mozek“, který je znovu nastartován dobrotou biskupa Myriela. V knize jsou na několika místech podrobně popisovány jeho myšlenkové pochody a duševní zápasy, ve kterých mu svědomí velí obětovat vlastní pozemské pohodlí vyšším morálním hodnotám. Přijímá všechna příkoří osudu a v postatě od života nic nečeká. Jediným smyslem jeho života je péče o milovanou Cosettu a péče o druhé všeobecně.
Další výraznou osobností je Javer – policejní strážník, který to díky své naprosté a někdy až slepé víře v zákon a následný trest za jeho překročení dotáhne ve svém oboru hodně vysoko. Jeho tvrdost a neúprosnost z něj dělají člověka nelidského. Celý život slídí po stopách J.V., který se mu po dvakráte vydá do rukou a nechá se dobrovolně zatknout. Poprvé jej Javert skutečně zatkne, podruhé, poté, co mu na barikádě zachrání život, jej nechá jít a sám po rozsáhlém vnitřním souboji s vlastním svědomím a smyslem pro povinnost spáchá sebevraždu. Děj sám, který je umístěn do Francie a později konkrétně Paříže konce 18. a začátku 19. století, je v několika nejnapínavějších místech záměrně zpomalován kapitolami čistě historicky popisnými nebo filozofickými.