6a): Český porcelán a keramika / 6b): Technický porcelán a keramika

Výroba porcelánu na našem území
– přibližně od roku 1790
– vznik výrazné tradice a dobrého jména českého porcelánu, zvl. Karlovarského
– porcelánky vznikaly nelegálně
– kvalita nebyla na úrovni míšenského, vídeňského či jiného porcelánu
– začátek výroby – navázal na proniknutí přísně tajné výroby z Číny
– byl vázán na povolení – získání tzv. privilegia (Vídní vesměs odmítán)
– dobré podmínky pro výrobu – kvalitní suroviny, dřevo a uhlí pro vytápění pecí, výskyt vody určoval rozmístění továren – západní a severní Čechy – němečtí zaměstnanci
– první pokusy o výrobu – Háje u Horního Slavkova – 1789
– F. Habertitzel (povozník) a Jakub Just (obchodník) – vozil porcelán z Durynska
– podnět – náhodný objev bílé hlíny v Javorné (způsobilost k výrobě porcelánu)
– úspěšné pokusy – finanční prostředky od statkářů a chalupníků z Hájí = společnost pro výrobu porcelánu – zamítnutí privilegia – zánik (1793)
– v letech 1792 až 1815 – vzniklo osm významných továren na výrobu porcelánu –
– Horní Slavkov, Klášterec, Březová, Stružná, Dalovice, Chodov, Stará Role, Loket

Shrnutí historie českého porcelánu
– rychlý vývoj průmyslu v 19. století, stoupající počet továren na porcelán
– charakter výroby: hromadná, kvalitativně neporovnatelná s dřívějšími výsledky tzv. klasických továren, vzniklých do roku 1815

vývoj v technické základně výroby:
– použití parních strojů (pro pohon v přípravách hmot a hrnčířských kruhů)
– hnědé uhlí nahradilo dřevo k vytápění pecí
– 1860 – pokus vytápět pece pro výpal porcelánu plynem – nedosáhl požadovaných výsledků
– 1890 – zavedeno lití dutých výrobků – zrychlení vytvářecího procesu i zvýšení jakosti výrobků
– přelom 19. a 20. stol. – budovány modernější typy komorových pecí (místo přímého plamene plamen zvratný), tunelové pece
– nové stroje – drtiče, kolové mlýny, velké mlecí bubny, magnety, síta – vliv: rozvoj využití elektromotorů v průmyslu

vývoj v dekoračních technikách:
– náhrada ruční malby obtisky – r. 1892 – urychlení výrobního procesu, snížení nákladů na výrobu.

Technický porcelán
Porcelán je nejušlechtilejší keramický materiál. Tvrdý porcelán obsahuje asi 50% kaolínu, 25% křemene a 25% živce. Vypaluje se při teplo-tě 1350 – 1450 °C. Ozdobný porcelán se vyrábí jako jednotlivé kusy nebo série (sošky, figurky, vázy, svícny apod.). V současném výtvarném pojetí se zdůrazňuje krása porcelánového střepu v jednoduchých hladkých liniích, avšak stále jsou oblíbené figurální stolní vzory starší, zejména rokokové, které proslavily míšeňskou manufakturu.

Užitkový porcelán slouží pro denní potřebu (jídelní, nápojové soupravy a varný porcelán). Z dekorů zde převažují zlatý a barevný proužek, častý je obtisk.

Technický porcelán se vyrábí pro elektrotechnické a laboratorní účely, proto rozhodujícími ukazateli jakosti jsou izolační schopnost, mechanická, che-mická a teplená odolnost. Kamenina má slinutý, neprůsvitný střep. Jemná kamenina s bílým střepem, zvaná též porcelánová (diturvit), se vyrábí dvojím pálením z bílého jílu, kaolínu a ostřidel. Z jemné kameniny se vyrábí sociální keramika (umyvadla a klozety). Obyčejná kamenina je buď stavební (kanalizační roury, dlaždice). Hospodářská (žlaby, napaječky), nebo chemická, ta odolává kyselinám a jiným žiravinám (reakční věže, nádoby, mí-chadla). Pro elektrotechniku se zhotovují kameninové izolátory. Pórovina s bílým střepem slouží k výrobě levnějších druhů nádobí a obkládaček.

Keramika
Slovo keramika je řeckého původu a vzniklo ze slova keramos. Ve starověkém Řecku t obyl název pro hlínu a hrnčířské výrobky. Dnes se pod pojmem keramika rozumí nejen hrnčířské výrobky, nýbrž – stručně řečeno – všechny předměty vytvořené z pálené hlíny. Jsou to tedy cihly, porceláno-vé figurky, izolátory elektrického vedení, ale i brusné karborundové kotouče. Přestože se ejdná o velké množství druhů velmi rozdílného použití a velmi rozdílného materiálu, pro zjednodušeníse keramika v odborné literatuře rozděluje na jemnou a hrubou.

Pod pojem hrubá keramika patří zejména předměty určené ke stavební a průmyslové výrobě – například cihly, střešní krytina, kanalizační roury, žáruvzdorné a kyselinotvorné předměty apod.
My se však budeme zabývat o druhou skupinu – leramiku jemnou. Sem patří například užitkové a ozdobné předměty, obkládačky, zdravot-ní keramika apod.

Jemná keramika se dělí na podskupiny podle použité keramiky hmoty a glazury a podle výše vypalovací teploty.

Hrnčířské zboží nebo hrnčina jsou jednoduché keramické výrobky většinou s barevným průlinčivým střepem, glazované i neglazované, někte-ré druhy s velmi nízkou vypalovací teplotou. Patří sem tzv. hliněné nádobí, formy, k pečení, květináče, hračky apod.
Zakuřovaná keramika je neglazovaná, vypálená v primitivní polní peci. Po dosažení potřebné teploty (do 1000°C) se přihodí na oheŇ látky vyvolávající silný kouř (vlhké větve, piliny s olejem, naftalín apod.). V pórech střepu se usadí saze, čímž se stane nádoba částečně nepropustnou. Před pálením se může suchý střep vyleštit kostěným nebo kamenným hladítkem. Po vypálení je předmět matný, šedý až černý s lesklým dekorem.

Terra sigillata – tímto názvem se označují římské červenohnědé nádoby zdobené figurálními reliéfy. Římští hrnčíři vtlačovali reliéfy do měk-kého střepu razítky z pálené hlíny. Podle podoby s pečetním voskem barevně i způsobem zdobení dostala keramika v pozdější době svoje jméno.
Dlouhou dobu bylo tajemství složení a způsob zpracování. Matný lesk, typický pro tyto výrobky pálené kolem 1000°C, byl napodobován leštěním enbo lakováním. Dnes víme, že jde o hlinitou glazuru, připravenou z koloidního železitého jílu.