Otázka č.26, Kombinované formy a volné formy

a) cyklické formy – věty, které jsou uzavřené, samostatné, lze hrát samostatně (suity, sonáta)
– Nižší cykly
– Mezityp – cyklus samostatných jednovětých skladeb
– Vyšší cykly – suitový
kombinované formy – složená jednovětá skladba, obsahuje v sobě dvě či více forem základní (5 dílná)
– taková forma ztrácí vnější znaky cyklu

b) rozdělení: – dvoj, troj a vícedílné
1) dle členitosti (počet forem)
2) dle způsobu sestavení jednotlivých zakl. forem uvnitř komb. forem

nepravé – blízko k cyklickým formám (přechod mezi cyklickými formami a mezi pravými kombin.form.)
cyklus attaca – jeden díl následuje ihned za druhou bez přestávky, každá věta je samostatná, má svůj
závěr – B. Smetana – Má Vlast – Tábor, Blaník
cyklická sestava pomocí spojek (mezivět) – mezi jednotlivými částmi místo závěru je připojena spojovací
část, jejímž prostřednictvím naváže další věta, jednotlivé díly jsou zcela samostatné
(A. Dvořák – housl. koncert a moll)

pravé – samostatnost jednotlivých částí se již ztrácí
sestava z neuzavřených vět nebo dílů – některá věta – ponechána bez uzavření, nemá spojku, závěr. Druhá
vyplyne, věty ztrácí samostatnost (Mozart – fantazie g moll pro klavír – adagio vplyne do allegra)
sestava z prolínajících se neukončených dílů – nechybí jen závěrečný akord (takty), ale i části, v symfonických
básních, program. overturách (Beethoven – c moll – 3. a 4. věta)

Kombinované formy měly i své předchůdce:
Francouzská overtura – Lullyovská PRP – není repríza, ale nová hudba, užíval ji i Bach, Handel
Italská overtura – sinfonia – největší rozvoj Neapol RPR

Novodobé kombinované formy – dle počtu částí
1) dvoudílná kombinovaná forma – hrozí slabší soudržnost dílů, proto je nutné snižovat kontrast mezi jednotlivými díly,
vhodné je vyplynutí prvního dílu do druhého
a) vyrovnané – oba úseky jsou stejně dlouhé
b) nevyrovnané – úvod 1. věty pomalý, potom sonátová forma – je obohacena
o úvod, spojku, codu (kombin. form.)

2) trojdílná kombinovaná forma:
a) vyrovnaná – stejně dlouhé díly
b) vyvážená – střední díl je kratší, krajní stejně dlouhé
c) nevyrovnaná – jiná délka

c) volné formy – bez přesné stavby, charakteristická je nespoutanost, chaos, hudba plyne stále kupředu, s motivy
se nepracuje, chybí propojenost celku, témata se vynoří bez přípravy, potom zanikají nezpracovány
– forma působí improvizačně, větné díly se spíše k sobě přistavují
– užití této formy je často vyvoláno mimohudebním dějem, náladou autora (zklamání, deprese..)
– roztříštěnost, nesourodost – nebezpečí rozpadu
– někdy na volnou formu napovídá i název – fantazie, meditace, jindy ne (rapsodie, nokturno)

improvizace – hra bez přípravy
fantazie – vyrůstá z improvizace (renesance – Dowland)
– v baroku je oblíbené, tvořila spolu s fugou (protiklad, přesnost, řád) dvojici
– užívala se též v 18. století (Mozart fatazie c moll), největší rozvoj v 19. stol. (Smetana-fant.)
– typické znaky: modulace, malá motivická práce, improviz. charakter, zastávky, odbočky,
proložení virtuozními prvky – pasáže, rozložené akordy)
parafráze – virtuozně, improvizačně zpracovává tématický materiál jiné skladby (mistr F. Liszt – řada
klavírních parafrází), opak parafráze je trankskripce – opis, přestylizování skladby pro
jiný nástroj . maximální přesnost
impromptus – volný charakter, mnohdy ale mívá pevnou formu