23. Filosofie klasického období a helénistická filosofie

Filosofie klasického období

Sofisté – „učitelé moudrosti“
– rozvoj rétoriky
– kladně hodnocen aktivní člověk a veřejná činnost, vzdělanost
– nepřikládají význam teoretickému poznání
– správnou a definitivní odpověď nelze nikdy najít
– rozvoj logiky – vytvářeli nenapadnutelné slovní říčky – sofizmata
– relativismus – dobro a poznání relativní, záleží na situaci, ve které se člověk nalézá, jak věci hodnotí
– kritizováni za neuznávání všeobecně platných mravů a zákonů a myšlenku relativní pravdy

– Protágoras z Abdéry (480 – 410 př.n.l.) – zaměřil se na člověka – subjekt, který hodnotí věci – dva
lidé mohou mít na jednu věc jiný názor – mohou mít oba pravdu
– začal pochybovat, zda existuje absolutní pravda – existuje jen pravda relativní
– vše musíme posuzovat vzhledem ke konkrétnímu člověku,

– Gorgiás z Leontýn (483 – 375 př.n.l.) – vytýčil základní meze v poznání – noetická skepse
– nic není
– kdyby něco existovalo, nemohlo by to být poznáno
– kdyby to mohlo být poznáno, nemohlo by to být sděleno

Sókratés (469 – 399 p. K.) – účelem a cílem všeho na světě je člověk
– člověk musí ctnostně a čestně jednat, tedy myslet, filosofie nemůže omlouvat nectnosti
– odmítá demokracii – lidé nemohou být voleni losem, jen podle schopností, vědomostí a ctností
– zastánce aristokracie – vláda malého počtu vzdělaných lidí
– obviněn z bezbožnosti a z kažení mládeže, odsouzen k smrti (číše s jedem)
– idealismus – svět je výtvor všudypřítomného božstva
– dialektická metoda – rozhovor – snaží se zpochybnit názor žáka a dobrat ho k pravdě
– maieutika – pomáhá druhým přivést na svět jejich myšlenky
– považuje za zbytečné zabývat se otázkami přírody (je to zbytečné a nemožné)
– zabývá se člověkem, společností, mravními problémy
– etický intelektualismus – morálka = vědění – určeno jen pro vyšší vrstvy tehdejší společnosti
– daimonion – vnitřní hlas (svědomí), který říká, co je dobré nebo špatné – bohové člověka vyznamenávají tím, že mu jej propůjčují a činí ho tak smyslem veškerého světového dění
– tři základní ctnosti – střídmost – střídmý člověk umí krotit své vášně
– statečnost – statečný člověk ví, jak překonat nebezpečí
– spravedlivost – spravedlivý člověk dodržuje boží i lidské zákony
– cílem blaženost – kombinace ctnosti, vědění a moudrosti
– jeho názory sepsali jeho žáci Platón – Obrana Sokratova a Xenofon – Vzpomínky na Sokrata
– nevytvořil žádný ucelený filosofický systém
– jeho žáci, stoupenci aristokracie, odešli z Athén a založili řadu malých škol

– Kynická škola – Antisthenés (446 – 366 př.K.) – život v souladu s přírodou
potlačení vášní, lhostejný postoj k znepokojujícím prvkům
– Diogénés ze Sinópy – skromný způsob života, askeze, cílem ctnost
– cynický = ostrá kritika, kárání spoluobčanů

Platón – (427 – 347 př.K.) – žák Sókrata – objevuje se v jeho díle
– inspirace v elejském učení o neexistenci pohybu, v Pythágorejské škole
– 387 př.n.l. založil v Athénách školu Akademie (v zahradě zasvěcené bohu Akademovi)
– obrazná, poetická až mystická filosofie
– velký vliv na pozdější evropské filosofické myšlení
– svět idejí – „mýtus o jeskyni“ – jsme přikováni zády ke vchodu, odkud přichází světlo, předměty za vchodem vrhají na zeď před námi stíny – ty považujeme za skutečnost – viditelné věci jsou pomíjivé, naopak ideje jsou věčné, mimo prostor a čas – náš svět je jenom nedokonalou kopií světa idejí
– duše patří do světa idejí – na čas se stala součástí lidského těla – omezuje ho – díky smyslům se zapomněla na svět idejí, ale rozpomíná se – anamnésis (věda o duši)
– methexis – odráží proces vzniku tohoto světa podle idejí působením božského principu
– učení o idejích najdeme v křesťanské filosofii
– spravedlnost spočívá ve vyváženém poměru všech částí duše
lidská duše je součástí světové duše, má 3 části – rozumnou – nesmrtelná
– vášnivou – pudy
– žádostivou – chtíč
– rozum – nesmrtelná část duše, přetrvává i po smrti, oddělí se od duše i od těla
– érós – filozofický pud – v člověku se posiluje nazíráním krásy (krása duše je důležitější než krása těla)
– aby člověk mohl poznávat, potřebuje být nadán érem
– zdrojem poznání láska – cesta k moudrosti, dosažení skutečného poznání
– platonická láska – má blíž k moudrosti než k žádostivosti
Dílo: Dialogy – 34 rozhovorů, většinou se Sokratem – – není jisté, zda je to pravda
Ústava – představa ideálního státu . aristokracie – vláda nejlepších, moudrých = filosofů
– 3 třídy občanů – obchodníci, řemeslníci, rolníci – naplňují hmotné zájmy společnosti
– vojáci (strážci) – prosazují vůli a obhajují čest třetí skupiny
– státníci, vládci – měli by uplatňovat rozum, moudrost – filosofové
– vládci a strážci nemají žádný soukromý majetek- bojovníci měli mít společné ženy
– dobrá vláda je aristokracie (vláda moudrých) a timokracie (vláda válečníků)
– špatná je oligarchie (vláda bohatých), tyranie a demokracie (vláda chudých).
– byl si vědom toho, že tuto teoretickou úvahu nelze uvést do praxe

Aristoteles (384 – 322 př.n.l.) – vychovatel Alexandra Velikého
– založil peripatetickou školu Lykeion – při výuce se procházel s žáky mezi sloupy
– přednášel i pro veřejnost, vše opíral o empirické výzkumy
– každé jsoucno je složeno z látky (hýlé) a formy (morfé)
– látka – pasivní, sama o sobě nestačí k existenci jsoucna, nutná je forma
– forma – aktivní, látku přeměňuje – dělá z ní skutečnou věc
– pohyb – proces, v němž látka nabývá formy
– podstata věcí je přímo ve věcech
– všude v přírodě je účelnost, naplnění účelu – entelechie
– zdatnost – etická – vláda rozumu nad smyslovými pudy
– dianoetická – vystupňování a zdokonalení samého rozumu (upřednostňuje)
– logika – nauka o postupu ke správnému výsledku
– pojem – nejmenší jednotka myšlení, dán definicí – zařazuje definovaný předmět do určité třídy
předmětů se společnými znaky a říká, čím se předmět od ostatních předmětů v dané skupině liší
– teorie poznání – našim smyslům můžeme důvěřovat, omylů se dopouštíme až ve fázi představ
– indukce – myšlenkový postup od zvláštního k obecnému – veškeré definice mají být odvozovány od
obecných kategorií – substance, kvantita, kvalita, relace (hlavní), místo, čas, poloha, stav, činnost
– úsudek – z určitých předpokladů vychází něco jiného – premisa – předpoklad
– konkluse – závěr
– sylogismus – vede ke konklusi –
tři části – dva premisy a jedna
konkluse, která z nich vyplývá
– člověk je „zoon politikon“ – člověk společenský
– tři formy státního zřízení – monarchie x tyranie
– aristokracie x oligarchie
– politeia (vláda nezávislých) x demokracie (vláda masy)
– reálné státoprávní uspořádání je zemědělský stát – spojení demokracie a monarchie
– stát umožňuje člověku naplnit vyšší potřeby
– Bůh – prvotní hybatel, příčina všech příčin, forma všech forem – na to navazuje křesťanství
– Dílo: Metafyzika – zabývá se ontologií, hovoří o ní jako o první filosofii
Organon – nástroj, jak správně filosoficky myslet
O duši – hovoří o duši, rozlišuje duši rostlinnou, zvířecí a lidskou – obdařena rozumem
Politika – vzor státního zřízení: sympatie ke středním vrstvám, preferuje umírněnou,
osvícenou vládu, za štěstí považuje střední majetek, uznává soukromé vlastnictví,
neuznává nadbytek ani na jednu stranu, stát by se měl skládat z rovných občanů
Etika Nikomachova – ctnost je udržování „střední cesty“ duše mezi 2 krajnostmi

Helénistická filosofie

– přechod od otázek přírody a celospolečenské tematiky k problematice jednotlivce
– řečtina se stala jazykem vzdělanců
– Řecko položilo základ vzdělanosti, řecká kultura přejímá prvky jiných společností a stává se tak kosmopolitní
– řecká vzdělanost se šíří po dobytí Řecka Římem – filosofické směry vznikaly v Řecku a Římané je rozvíjeli
– důraz kladen na etiku
– snaha osvobodit člověka od strachu ze smrti – od pesimismu
– snaha najít návod jak správně žít a umřít, jak dosáhnout v životě lidského štěstí

Stoicismus – (stoá poikilé – sloupová síň v Aténách, kde se přednášelo)
– stará stoá – Zenón z Kitia, Kleanthes, Chrýsippos, Poseidonios
– nová stoá – Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius
– filosofii dělí na logiku, fyziku a etiku – ta má podle nich největší význam
– zaměřují se na člověka, na problematiku jednotlivce, jeho vztah ke světu
– základní myšlenka – žít podle přírody ve shodě s rozumem, duševní klid, vyrovnanost (atharaxia)
– trvalý klid v duši – tím je možno dosáhnout pravé svobody – stoický klid – apatheia
– afekty – omezují nás v poznávání a nejsme tak schopni rozlišit, co je lhostejné
– člověk se má podrobit řádu, má užívat to, co mu život nabízí, nemá na ničem lpět
– velice si cení přátelství, oceňují lásku k člověku a to i k barbarům a otrokům

– Zénón z Kitia (336 – 264 př.K.) – důraz na zkušenost (de facto empirismus)
– svou tvorbu dělil dle vejce – logika – skořápka
– přírodní vědy (fyzika a další) – bílek
– etika – žloutek (nejvyšší vědění, k jehož pochopení je třeba bílek a skořápka)
– eudaumenia (blaženost) – život je v souladu s rozumem a přírodou
– 4 ctnosti – moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlnost
– sebevražda je nejvyšším projevem mravní svobody, ale není to útěk
– povinnosti – správné jednání plynoucí z pravého myšlení
– neřesti – vlastnosti, které vznikají pod vlivem afektu

– Marcus Aurelius (121 – 180 n.l.) – římský císař, po smrti prohlášen za boha
– Hovory k sobě – aforistické zápisky, rady, jak správně žít a přistupovat k životu
– zdrženlivý způsob života, plnění povinností
– dvojí druh přírody – vnější + vnitřní (svoboda a klid v duši)
– filosofie – učitelka všech ctností a všeho dobrého
– smrt těla – přechodná – osvobozuje duši
– zdůrazňuje obecné blaho
– člověk se může vždy uchýlit v sobě samotném, ve své duši nachází klid

– Epiktétos (50 – 120 n.l.) – původně otrok, ale dosáhl svobody a začal se věnovat filosofii
– za nejvyšší ctnost považoval svobodu mysli – může být svobodná bez ohledu na postavení
– zdůrazňoval význam lidské vůle a snažení k cestě za vzděláním a svobodě mysli

– Seneca (6 př.K. – 65 p.K.) – římský básník, filosof, politik, vychovatel Nerona – donucen k sebevraždě
– rovnost lidí, otroci jsou stejní lidé jako svobodní lidé
– filosofie má být tím, co osvobodí člověka od hříšných myšlenek
– Výbor z listů Luciliovi – zdrženlivost, omezit rozmařilosti, okázalosti, mírnit hněv

Epikureismus – epikurejec = člověk, který usiluje o pohodlí a požitkářský život
– Epikúros za Samu (341 – 270 př.n.l.) – soustředil své stoupence v zahradě Epikúrově
– klade důraz na smyslové vnímání – smyslový vjem je odrazem skutečnosti
– starat se o privátní život, nezabývat se společenskými a politickými událostmi
– atomy se zvolna přelévají – nic nevzniká samo od sebe, nic nezaniká úplně
– logika – učí, jak zabránit omylům
– fyzika – vysvětluje svět přirozeně bez nadpřirozených bytostí a zbavuje tak člověka strachu z nadpřirozena
– etika – jediný cíl – blaženost, necítit bolest ani neklid
– stupnice slastí – přirozené, nutné (jídlo)
– přirozené, nenutné (manželství)
– nepřirozené a nenutné (bohatství)

– usilování musí řídit a krotit rozum – lidská duše pak dosáhne stavu ataraxia
– za nejhorší strast považuje duševní strádání a duševní nevyrovnanost
– tento svět nestvořil žádný bůh – stoupenci atomismu
– bohové žijí někde mezi světy a nestarají se o lidské záležitosti
– smrt se nás netýká, protože dokud žijeme, tak není a když přijde, nejsme už my
– „nelze žít slastně, nežijeme-li rozumně, krásně a spravedlivě, ani nelze žít rozumně, krásně a spravedlivě, nežijeme-li slastně“
– Titus Lukretius Carus – podal ucelený výklad o epikureismu
spis O přírodě – dlouhá báseň
– člověk se nemá bouřit proti osudu, smrt má přijmout klidně a kdykoli, smířit
se s ní – proto se nemá pak smrti bát
– ideál – mudrc osvobozený od neklidu

Skepticismus – nelze dosáhnout pravého objektivního poznání
– pochybuje o poznatelnosti světa
– vyjadřuje únavu ze záplavy protichůdných názorů četných filosofických škol
– z gnoseologické problematiky – poznání je subjektivní, je nemožné dosáhnout absolutního poznání
– hlavním principem pochybnost (neboť existuje příliš mnoho rozmanitých filosofických směrů)
– skepsí získáme lhostejný klid (apathea) a klid duše, vyrovnanost, rovnováha (ataraxia)

– Pyrrhon z Élidy (365 – 275 př. n. l.) – nemůžeme nikdy říct, jaká věc je, ale jak se nám jeví
– noetická skepse – na všechno můžeme mít protichůdné názory
– nemáme žádné kritérium, podle kterého bychom věci porovnávali
– 2. období – probabilismus – k životu stačí, když dosáhneme alespoň pravděpodobného poznání
– 3. období – návrat k původní skepsi – Ainesidémos – Nauka o Tropech – argumenty, kterými se
snaží zdůvodnit svou pochybnost o obecné platnosti poznání.

Eklektici – mechanické spojování různých ideových směrů, názorů a teorií, které nemohou být bez rozporu sloučeny
– Římský – skládá se ze stoicismu, epikureismu, skepticismu, přebírá ideje i od Platóna a Aristotela

– Marcus Tullisus Cicero (106 – 43 př.n.l.) – politik, řečník, překládal řecké termíny a vytvořil tak
latinskou filosofickou terminologii – O nejvyšším dobru a zlu, O přirozenosti bohů
– Alexandrijský – složen z řecké orientální tradice a tradice židovské (Starý Zákon byl přeložen do řečtiny)
– Filon Alexandrijský – je přesvědčen o pravosti posvátných spisů, zároveň uznává i pravdu filosofickou
– pramenem poznání je osvícení Boha, rozum zastává až druhou pozici za Bohem.

Novoplatónismus – silný vliv na formování křesťanství
– zakladatelem Ammónios Sakkás z Alexandrie – jeho učení sepsal později Plotínos

– Plotínos (204 – 270 n.l.) – založil filozofickou školu v Římě
– chtěl založit Platonopolis – realizovat Platonův politický systém
– vše odvozeno z jednoho základu – božská bytost = Dobro, Jedno, První – spočívá v
klidu a nikdy se nespojuje s látkou
– emanace – překypování božské bytosti, díky kterému vše vzniká
– hierarchie – duchovní princip
– lidská duše
– svět hmoty (zlo, temno) – je nejméně dokonalá
– teorie poznání – jediné pravé poznání je prostřednictvím mystiky – pravé sjednocení
s božským principem (mystická vytržení), nejdůležitější zdroj poznání
– 2 světy – nadsmyslový x vnímatelný
– cílem je být co nejpodobnější Bohu – snaha o sebezdokonalení, snaha o osvobození
člověka ctnostmi, které nesouvisí s tělem (tzv. kattarseis – očista)
– stupně k dosažení cíle – překonání tělesného, racionální myšlení, prožívání krásy,
ponoření se do sebe sama, ztráta vědomí sebe sama, splynutí s Bohem

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
19. Antická filosofie – kosmologická a antropologická
20. Antická filosofie – systematická a helénistická
Antická kultura
Antropologický obrat
VELKÉ OSOBNOSTI ANTICKÉ FILOSOFIE – SOKRATES, PLATON, ARISTOTELES
SOKRATES (469 – 399 př.n.l.)
SOKRATES (469 – 399)
Platón (427 – 447 př.n.l.)
PLATÓN (427 – 347 PNL¨)
PLATÓN (427 – 347 př.n.l.)
ARISTOTELES (4. století PNL)
Aristoteles vypracoval systém 10 kategorií
EPIKUREISMUS
Antický skepticismus
Skepticismus, Epikureismus
Eklekticismus
Články na hledaný výraz „Antická filosofie klasického a helénistického období“ naleznete na bezuceni.cz