26. Empirismus a racionalismus ve filosofii

Anglický empirismus – považuje za zdroj veškerého poznání zkušenost, odmítá učení o tzv. vrozených idejích
a autonomii rozumu, snaha o co nejobjektivnější poznání věci (za pomoci zkušenosti)
– sensualismus – krajní forma empirismu – zkušenost zužuje na pouhou smyslovost
(počitky a vjemy) – gnoseologický směr, který odvozuje veškeré naše poznání z počitků
– Předchůdci empirismu – Francis Bacon, Thomas Hobbes

John Locke (1632 – 1704) – sensualista, proti Descartovi, Leibnizovi
– vnější zkušenost – prožitky (senzace) – kontakt s vnějším světem
– vnitřní zkušenost – reflexe – myšlenkový pocit, děje uvnitř člověka
– výsledkem vnímání nejsou vjemy, ale ideje
– primární kvality – nezávisí na subjektu – předmět – rozměrnost, tvar, pohyb, velikost, tvrdost
– sekundární kvality – zaleží na subjektu, nedají se vyjádřit (nálada, pocity, barva, chuť, vůně)
– jednoduché ideje (teplo, chlad, pohyb) – mají svoje způsoby projevu – mody (pohyb – tanec)
– z jednoduchých idejí vytváříme spojováním (abstrakcí) složené ideje x výjimkou Bůh a hmota – nikdy nepoznáme, co je jejich základem
– naše duše je při narození „tabula rasa“ – bez jakýchkoli vrozených ideologických předpokladů
– poznání – demonstrativní – na základě matematických důkazů
– senzitivní – poznání vnějšího světa
– intuitivní
– utilitární etika – máme dělat jen to, co je pro nás užitečné a přínosné – navazuje na epikurejce
– člověk má právo na revoluci – proto je tu stát, aby lidem zajistil základní občanská práva – občané přenechávají část svých práv panovníkovi – právo vyhlásit válku, uzavřít mír – kritika absolutismu
– Dílo: Esej o lidském rozumu – zkoumání možností lidského poznání
První pojednání o vládě – absolutní svoboda, nedotknutelnost vlastnictví – liberalismus

G. Berkeley (1684 – 1753) – subjektivní idealista – prvotná je myšlenka, hmota je druhotná, vázána na subjekt
– být je totéž, co být vnímáno – hmotu nemůžeme vnímat
– kritizuje Locka – není důvod oddělovat ideje, všechny vjemy jsou subjektivní – solipsismus
– staví Boha nad ideje – stojí nad světem, vnucuje ideje do všech myslí stejnou měrou
– neexistují nevnímané věci – jakmile by nějaká nebyla vnímaná, za člověka zaskakuje Bůh
– ve společnosti existují dostředivé (sdružovací pud) a odstředivé síly (egoismus)
– Dílo: Pojednání o základním lidském poznání

David Hume (1711 – 1776) – vrchol empirismu, agnostik – pochyby o objektivní poznatelnosti světa
– nemůžeme soudit, že vnímáme – existují jen imprese – bezprostřední dojmy z vnímání
– mohou existovat i ideje – představy, vzpomínky, fantazie
– nedůvěra v duchovní a fyzikální podstatu světa
– etika má být založena na citech – rozumové jednání nemusí být etické
– dva stupně smyslových počitků – dojmy (imprese) – silnější, de facto počitky
– ideje – slabší, základ v impresích – představy, vzpomínky
– sdružování (asociace) idejí – podle podobnosti a odlišnosti
– podle prostorové a časové sounáležitosti
– příčina a účinek, kauzální spojení
– nemá reálný základ, je to jen zvyk našich představ
– navrhuje nahradit kauzalitu pravděpodobností – „Představa kauzality může být pravdivá, jen
kdyby se dala vykázat nějaká imprese, která spojení ukáže jako příčinné a nutné, ale ta neexistuje.“
– Dílo: Pojednání o lidské povaze, Zkoumání lidského rozumu

Racionalismus – důraz na rozumové schopnosti, rozum je jediným zdrojem poznání
– protiklad empirismu – rozum je uznán jako samostatný zdroj poznání, nezávislý na zkušenosti
pravdy, jež objevuje, jsou proto a priori (předem dané) – matematické, morální, metafyzické
– protiklad iracionalismu -přesvědčení o moci lidského poznání a vědy a o jejich schopnosti přispět ke zvětšení štěstí lidstva

René Descartes (1596 – 1650) – racionalista, skeptik, dualista
– pochybování o všem – „Jediná jistota jsou pochyby.“ – skepticismus
– jestliže pochybuji, myslím a myslím – li, jsem – „Cogito ergo sum.“
– zdůrazňuje rozumové poznání – člověk je substancí, jejíž podstatou je myšlení

– dualismus – 2 základní substance – duchovní a hmotná – spolu tvoří jsoucno, nad oběma je ještě neomezená substance, dokonalá, neomylná – Bůh
– duchovní substance – bytí nezávislé, soběstačné – důkaz v sebejistotě našeho myšlení
– hmotná substance – rozkládá se v prostoru, jejím atributem je rozlehlost – hmotou jsou jen prostorová tělesa – i zvířata jsou pouhými tělesy (mechanismy)
– nepoznáváme vnější předměty, ale naše ideje o světě (převzato od empiriků)
– subjekt – objektový rozměr – člověk (subjekt) je nositelem svých vlastností i vlastností světa a působí na okolí (objekt), jenž se odráží v jeho poznání
– 2 základní atributy duše – myšlení, vůle, vzhledem k Bohu konečná, druhotná, omezená
– uznává kauzalitu – příčinné spojení vesmíru
– Dílo: Rozprava o metodě jak vést správně rozum a jak hledat pravdu ve vědách – lidé se mohou mýlit, ale ten, který ví vše, je Bůh, proto člověk musí pochybovat, Principy filosofie,
Meditace o první filosofii — jen jediné může být pravdivé
Nicolas de Malebranche – blízko k panteismu, pokračovatel Descarta
Blaise Pascal – věda nemůže odpovědět na všechny otázky duše, důraz na víru, city

Baruch Spinoza (1632 – 1677) – ztotožňuje Boha s přírodou – panteismus
– filosofie musí mít matematickou jednoznačnost
– 2 atributy substance – rozprostraněnost (res extensa) x myšlení (res cogitas)
– substance je nekonečná, věčná, nedělitelná, neměnná, jedna, není z částí
– „natura naturanas“ příroda tvořící (svět okolo nás) x „natura naturata“ příroda stvořená
– ve světě panuje kauzální souvislost, každý jev má svou příčinu, náhoda neexistuje
– náhoda – jev, kde jsme nepochopili zákonitost
– 3 stupně poznání – z doslechu
– z neurčité zkušenosti
– z rozumu – vzniklo názorem – poznání pravé a vzniklé podstaty
– nejvyšším stupněm rozumového poznání je intuice rozumu – bezprostřední nazření pravdy
– poznání je nejvyšším mravním stupněm člověka – kdo nepoznává, je nemravný
– Bůh je příčina všech věcí a také příčina sebe sama
– náboženství vzniká ze strachu a z nevědomosti x uznával jeho funkci ve společnosti
– svoboda náboženského vyznání – stát nesmí mluvit lidem do jejich náboženské orientace
– lidé obětovali část své moci a práva – od státu za to chtějí jistotu, svobodu slova a myšlení
– stát musí držet po hromadě a občané se nesmí vzbouřit
– společnost by měla umožnit člověku využít jeho schopnosti, řízení společnosti rozumem
– Etika (vyložená způsobem užívaným v geometrii)- obsah vyjadřuje co nejmenším počtem slov
– Theologickopolitický traktát – Podrobil Bibli textové kritice – nebyla zjevena jen několika vyvoleným, ale celému národu – jazyk by měl být srozumitelný všem
– snažil se Ježíše přiblížit lidem, najít v Bibli cestu, která by spojila židovství a křesťanství

Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646 – 1716) – kritik Descarta i Spinozy
– jsoucna složena z činných sil (monád) – jednoduché, nedělitelné a oduševnělé jednotky, obdařené vnitřní silou – nejvýše božská monáda, jež díky předzjednané harmonii zajišťuje vzájemné působení ostatních monád, jinak v sobě uzavřených
– monády mají představy a proměny, nepodléhají fyzikálním zákonům
– každá monáda je zrcadlením universa, mnohosti
– hmota je jinou formou monády – jinobytí
– monadismus – prazákladem jsoucna jsou body, částečky v pohybu jsou bodovým silovým centrem, svět je oduševnělý, neexistují 2 stejné monády (individualismus)
– idea předjednané harmonie – Bůh zlo nestvořil, vyplývá z konečnosti, nedokonalosti světa a člověka – jen Bůh je nekonečný a dokonalý, součet zla je menší než součet dobra, z možných světů vybral Bůh ten nejlepší – theodicea – ospravedlnění Boha za přítomnost zla ve světě
– 2 typy pravd – rozumu – nutné, logické, ověření pomocí Aristotelových zákonů
– faktu – náhodné, empirické, vždy dospěje k rozumové pravdě
– noetika – vrozená schopnost tvořit pojmy se musí vždy opírat o zkušenost
– rozlišuje – pravdy faktu – nahodilé, získané indukcí
– pravdy rozumu – nutné a obecné, získané dedukcí
– poznání se řídí apriorními principy, nejvyšší je princip dostatečného důvodu
– Dílo: Nová soustava přírody, Nové úvahy o lidském rozumu – Theodíceá