Karel Václav Rais, Pantáta Bezoušek
– venkovský román
Pantáta Bezoušek je výminkář Nové Vsi pod Zvičinou. Před pár lety mu zemřela jeho žena a on cítí, že jeho konec už také není daleko, a tak se chce ještě podívat k synovi do Prahy.
V Praze ho všichni přijmou s nadšením, hlavně vnučky Míca a Féninka. Pantáta je do Prahy především, aby zkontroloval, jak jeho syn hospodaří. Zprvu se mu zdá, že je strašně nešetrný a že vůbec nešetří. Například že propálí za den tolik petroleje, co oni za měsíc a podobně. Postupem času se podaří otce přesvědčit, že je to v Praze normální a že tomu zde odpovídají i příjmy, ba naopak, že je ještě mezi svojí vrstvou pomlouván – právník a šetří, kde může.
Během návštěvy u syna chodí pantáta každé ráno do kostela a pak na polední procházku po Praze, sám nebo s panem radou – otcem synovy manželky. Odpoledne chodí na procházky se snachou a vnučkami. Největší starosti s pantátou má služka Fána, protože se pantáta rozhodl za každou cenu po ránu něco udělat. Nakonec si vydobyl právo každý den leštit boty a občas zaskočit i na nějaký ten nákup. Fána se obává hněvu paní doktorové, že nechává pantátu dělat své povinnosti. Když se to paní doktorová dozví, pantáta se Fány zastane a vysvětlí, že si to vymohl sám.
Při pobytu také zjistí, že rada brání své druhé dceři Melance, aby se stýkala se svým chlapcem. Pantáta se do toho pustí. Zjistí, že Krališ je hodný chlapec a že to s Melankou myslí dobře, ale protože mu zemřel otec, má se co ohánět, aby uživil sebe a svou matku a na dokončení doktorátu mu nezbývají prostředky. Radní si myslí, že je Krališ jen mizera, který se chce dostat do bohaté rodiny, aby pak mohl utrácet. Pantáta ho chápe, ale snaží se ho přesvědčit, že si všechno vysvětluje moc tmavě. Nakonec mu poví o člověku od nich, který mu byl vychováním podobný, že mu zemřela žena, rok na to dcera a dva roky na to druhá dcera. Třetí začal hýčkat, začal jí tolerovat návštěvy, ale to ho po čase omrzelo, a tak jí to zase začal zakazovat, až dcera spáchala sebevraždu. Radní si začal uvědomovat, že se chová stejně, začal mít o Melanku strach a začal ji s Krališem pouštět.
Za nějakou dobu se začal pantáta vyptávat, jestli mu nepřišlo psaní a každé ráno byl zklamaný, že nic. Myslel, že si na něj nikdo nevzpomene. Začal už mluvit o návratu, že je jaro a musí jít dohlížet na setí. Po pár dnech psaní opravdu přišlo. Psal mu přítel Antonín Kabelák. Zmiňoval se o všem možném. O tom, co se za jeho nepřítomnosti stalo, kdo zemřel a podobně, dále že na něj vzpomínají a těší se, jak bude vyprávět o Praze. Mimo jiné mu také napsal, že jim přišli přeměřit pole a že jim ho o tři brázdy zkrátili. Od té doby byl pantáta jako na trní, že už musí opravdu domů. Poradil se se synem, co mají s tím polem dělat a udrželi ho v Praze už jen dva dny.
Na nádraží se s ním přišli rozloučit všichni – pan rada, pan berní, Melanka s Krališem, syn s manželkou, vnučky i služebná Fána. Všichni byli smutní, že je pantáta opouští a nepotlačili slzy – hlavy se zvolna točily za odjíždějícím vlakem. Ztrácel se jim v slzách.