APLIKACE PRÁVA = použití práva
Představuje způsob přiblížení se práva životu, individuální realitě a konkrétním společenským vztahům jedinečného charakteru.
Celý proces aplikace práva je podrobně upraven procesními normami (trestní, občanský řád, stavební řízení apod.).
a) v širším smyslu – aplikaci provádí jakýkoliv subjekt pr. vztahu bez ohledu na znalost objektivního práva
– způsob není zastřešen státní mocenskou autoritou
b) v užším smyslu – aplikace provádí státní orgány a osoby mající v tomto postavení zvláštní pravomoci (pravomoci ve státním mechanismus dané právními normami)
– výsledkem této činnosti v aplikační praxi je individuální právní akt (IPA) jako akt aplikace práva
INDIVIDUÁLNÍ PRÁVNÍ AKT
= výsledek rozhodnutí (aplikační činnosti) státního orgánu v němž se zakládají, mění, ruší nebo ověřují konkrétní práva a povinnosti individuálně určených subjektů práva
– IPA reprezentuje individuální právní normu
– individuálnost je relativní, tj. rozhodnutí musí vzít na vědomí i ostatní subjekty, (např. rozvod manželství, určení či popření otcovství)
Rozdělení IPA
1. podle účinku, které způsobují
a) konstitutivní – zakládají, mění či ruší pr. vztah, tj. působí od momentu své účinnosti do budoucna (Ex Nunc)
– např. rozhodnutí o osvojení, rozhodnutí o uspořádání dědictví
b) deklarativní – autoritativně ověřují či deklarují, že nějaká situace nastala a existuje (Ex Tunc)
– např. určení otcovství nebo vlastnictví, osvědčení které dává subjektu možnost dokázat určitou skutečnost (rodný list, diplom, občanský průkaz)
2. podle podnětu z něhož byly vydány
a) z vnějšího podnětu → tj. na návrh (většina občansko-právních vztahů)
b) z vlastní iniciativy orgánu → tzv. Ex Offo, tj. z povinnosti (správní právo)
3. podle postavení státního orgánu v nově založeném právním vztahu
– ve většině případů se st. orgán stává subjektem (účastníkem) pr. vztahu, který založil aktem aplikace práva
– musí jít o jeho bezprostřední účast (např. daňový výměr, rozhodnutí děkana o přijetí na VŠ, povolávací rozkaz)
– naopak soud rozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale do vlastního vztahu nevstupuje (jen jako subjekt správy při stanovování a vymáhání soudních poplatků či N zálohovaných státem)
4. podle toho, jakým způsobem hodnotí počínání subjektu v právním vztahu
– akty směřují k:
a) realizaci dispozice – zde napomáhá či nutí účastníky, aby se zachovali dle dispozice pr. normy
– při nedodržení nastupuje akt směřující k nucenému splnění povinnosti (= exekuce)
b) realizaci sankce – jde o nepříznivý následek nedodržení dispozice normy
APLIKAČNÍ PROCES
= představuje složitou myšlenkovou činnost, která probíhá v několika na sobě závislých vrstvách:
1) Zjištění skutkového vztahu věci (zjištění skutečného stavu, zjištění objektivní pravdy)
– velmi obtížná činnost st. orgánu → rekonstrukce podstatných rysů předcházející události (dokazování)
– využívá důkazních prostředků (výslech účastníků a svědků, předložení listin, ohledání místa či předmětu, znalecký posudek, odborné vyjádření)
2) Nalezení adekvátní (odpovídající) právní normy a operace s ní
– při zjištění normy je třeba vědět co interpretovat a aplikovat, je nutno aby norma:
-) byla účinná
-) zajistila a ověřila její původní text
-) byla posouzena, zda není v rozporu s jinou normou
-) umožnila provedení jejího výkladu (interpretaci)
3) Vydání IPA
– rozhodnutí ve věci samé, tzv. meritorní (konečné) rozhodnutí
– sledování jeho dodržení, případné vynucení (realizace sankce)
ANALOGIE
Nemusí se podařit nalézt právní normu, která se vztahuje na daný případ (tzv. mezera v právu). Je možno vyplnit mezeru nalezením podobné (analogické) normy. Analogie je bezvýjimečně zakázána v trestním právu.
a) analogie zákona (Legis) = nejpodobnější normu je možno nalézt v rámci téhož právního předpisu
b) analogie práva (Iuris) = normu nalezneme v jiném právním předpise
APLIKACE A UVÁŽENÍ
Zvláštním problémem aplikace práva je případ, kdy zákon dovoluje rozhodovacímu orgánu, aby rozhodl dle svého uvážení.
Správní uvážení = institut, který přichází v úvahu tehdy, jestliže s existencí skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek
V praxi není možné, aby veškerá činnost orgánů VS byla v právních normách regulována do všech podrobností. V případě, že zákon poskytuje možnost rozhodnutí podle uvážení → správní uvážení (= možnost volby).
Neurčité pojmy = vyjadřují obecně charakteristiku určitého institutu, jehož obsah je nutno vymezit výkladem (veřejný pořádek, dobré mravy, občanské soužití, státní zájem)
Jejich obsah musí posuzovat správní orgán sám, většinou za použití podpůrných prvků (veřejné mínění, způsob provedení) a na základě všestranného posouzení dané situace. správní uvážení dává orgánu možnost rozhodnout se na základě zjištěných skutečností v intencích zákona
INTERNÍ NORMATIVNÍ INSTRUKCE (POKYNY, AKTY, SMĚRNICE)
– akt řízení, nebývají v teorii práva považovány za prameny práva (nemají všeobecně závazný charakter)
– někdy svým způsobem zasahují širší okruh subjektů, než kterým jsou adresovány
Charakteristické vlastnosti:
a) kdo je vydává → nadřízený pro podřízené
b) zmocnění k vydání → není třeba, je obsaženo v pracovní smlouvě či zákoně
c) forma → není stanovena, i když nejvýznamnější z nich bývají v písemné podobě (vládní usnesení)
d) podoba → směrnice, pokyny, sdělení, rozkazy, instrukce apod.
Dělení:
1) individuální – zavazuje výslovně určitý okruh subjektů (pokyn nadřízeného podřízenému)
2) normativní – zavazuje obecně celý okruh adresátů