Česká meziválečná próza – KAREL POLÁČEK: BYLO NÁS PĚT

V nejtěžší době svého života, v atmosféře strachu i smutku před transportem, vytváří Karel Poláček své vrchoné dílo, knihu milovanou a radostnou, obraz plný jasu a vzpomínek na krásu šťastného mládí. Vydání se už nedožil.

Za dětským vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným zdrojem humoru je klukovský jazyk, rozkošně mísící vznešená slova knižní se slovníkem uličnické hantýrky : „Já jsem pravil: Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat !“ Místy v tom je i chlapecká mazanost : „Já jsem už tak hodný, že mluvým pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž. „
Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného obchodníčka závislého na lidech : “ My jsme obchodníci, a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany,“ zaznamenává si Péťa,“ já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum.“ K rodině patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a mladé uřehtané „šídlo“, služka Kristýna – pro Péťu Rampepurda.

V promyšleném výběru ožívá několik městských figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák, který „si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních“, pročež mu mohou psi Pajda as Amorem krást buřty.

Ale hlavní zájem patří jistě partě pěti kamárádů, kteří se sice věčně pošťuchují a škorpí, ale „vynaleznou“ společně spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s „nejzlejšími“ Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, co se všemu „příšerně šklebí“ a „dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním“, i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi poržijeme řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním vkleče na poutnících vambeřického procesí či s ochočováním vos pomocí ohně.