Otázka č.13, Klasická sonátová forma

a) 1) sonátová expozice (uvádí)
b) 2) sonátové provedení (zpracovává)
c) 3) sonátová repríza (shrnuje)

expozice – podle počtu témat je členíme na takzvané oblasti
a) oblast hl.tématu
b) oblast vedl. tématu
c) oblast závěrečná

ad a) oblast hlavního tématu: – patří sem hl. téma (i několika témat), mezivěty – (důležitá je mezivěta spojovací oddíl – úsek,
který spojuje hl. téma s oblastí vedlejšího tématu, moduluje do tóniny V.T., čerpá motivický
z hlavního tématu nebo je to nová hudba. Hlavní téma je v hlavní tónině . Vedlejší téma v
dominantní tónině. Spojovací oddíl moduluje.

ad b) oblast vedlejšího tématu: – obsahuje vedlejší téma (i několik témat), obsahuje i spojky, mezivěty

ad c) závěrečná oblast: – závěrečné téma (bývá jen jedno) může též zcela chybět

provedení – podle charakteru lze rozlišit na mírné a ostré. V tomto úseku skladatel pracuje s tématy, vyhýbá
se tónině hlavní a dominantní (ty byly v expozice), moduluje: do poměrně vzdálených tónin,
je evoluční, nemusí pracovat se všemi tématy, části modulace, pohyb, neklid
a) vstup – nejdůležitější nebo nejbližší téma z expozice tématu mohou být v tónině hlavní nebo dominantní
b) vlastní provedení – hlavní oddíl nejdelší úsek – zde se témata kumulují, témata z expozice, práce – dělení témat,
diminuce, augmentace, imitace
c) příprava reprízy – připravuje návrat hlavní tóniny, častá je prodleva na dominantní hlavní tónině

repríza
a) reexpozice – opakuje všechna témata expozice, ale témata jsou v hlavní tónině
b) klasická repríza – (úplná, doslovná) – je-li vedlejší téma v moll, může být v repríze ve stejnojmenné dur, je možné
zavést i nový tématický materiál
c) zvláštní reprízy
1) neúplná repríza – nějaké téma schází (např. hl. téma, málokdy schází vedlejší téma)
2) zlomková repríza – zhuštěná témata – všechna, ale pouze části, připomenutí
3) zrcadlová repríza – opačné pořadí

– po repríze může na závěr přijít coda
coda – může být malá, velká, tématická, netematická
– rekapituluje
– v rámci kódy se může znovu zpracovávat jakékoliv téma (většinou téma, kterému předtím
nevěnoval pozornost), někdy se může koda rozvést až v druhém provedení, čímž to ale může skončit, proto musí přijít alespoň náznak reprízy – s oblibou užívá Beethoven (Beethove-
novská 5 dílná sonátová forma (expozice, provedení, repríza, coda, repríza2)

Sonátová forma může být monotématická a polytématická

a) monotématická – témata vycházejí z jednoho motivického materiálu, jsou si velmi podobná

b) polytématická – velmi kontrastní, 2-3 témata

hl.téma – bývá rytmicky výrazné, energické, rázné (mužské)
v.téma – je kontrastní, melodické, zpěvné (ženské)
závěrečné – není tak výrazné jako hl. a vedlejší téma

c) starosonátová forma – (scarlatiovská) – dvojdílná forma
díl a – moduluje z hlavní tóniny do dominantní
díl b – z dominantní do hlavní tóniny
– díly jsou opatřeny repeticí, hudba je monotématická
– okolo r. 1720 nacházíme prvek 3 dílnosti – vliv na vytvoření prostředního dílu má neapolská arie (aba)
– na vývoji se podíleli Bachovi synové, Haydn, Manheimská škola
– ustáleno v období vrcholného klasicismu

d) sonátová forma – se často vyskytuje jako jedna věta nějaké cyklické formy – zejména v koncertu, nebo sonátovém
cyklu, ve kterém být musí
– může být skladbou pro sólový nástroj, pro komorní soubor (duo, trio..)
– sonátový cyklus pro orchestr se nazývá symfonie
– v koncertu bývá sonátová forma v první větě a ovlivnila ho svojí třídílností (koncert je 3větý)
– v sonátovém cyklu bává také v 1.větě, ale objevuje se i v poslední (méně často, spíše je tam
rondo)

e) – nové rysy získává forma u Beethovena
– v 19. století mohutné provedení, které přesahuje expozici, repríza bývá zkrácena, evoluční
rysy ve všech částech
– ve 20. století – návrat k jednoduchosti ranného klasicismu (neoklasicimus), zkracují reprízu
(zlomková repríza)