Próza 60. let 20. století – JOSEF ŠKVORECKÝ: TANKOVÝ PRAPOR

„Tak vám přečtu, co nám přišlo seshora z divize,“ řekl nadporučík a dal se do čtení z cyklostylovaného papíru: „Útvarové skupiny a jejich kultpropové zajistí plnění závazku uzavřeného k prvnímu máji 1951 ke dnu Armády v plnění FO a PPOV konáním zkoušek FO. Zkoušky FO proběhnou u všech útvarů současně v týdnu od 9. do 16. září.“ Na tomto místě se nadporučík odmlčel a zvedl významně zrak k rotnému, neboť týden, kdy se měly zkoušky konat, právě probíhal. Potom pokračoval: „Útvarové skupiny ČSM a kultpropové ve spolupráci s organizacemi strany, agitátory a politickými pracovníky zajistí . . .“, jenže to už ho rotný neposlouchal, neboť potají sledoval mnohem zajímavější text pomalu vznikajícího kádrového posudku na Četaře Pavézu Antonína, nar. 21. 5. 1931 v Unhošti, na němž pilně a soustředěně pracoval poručík Hospoda. Četl: Doudpuh Paceza je tžídního bůvodu, coliticky, orůmwrně vyspělá. J uvědpělí, odddán lidicě-demogratiskému žřízení. Je beselé pivahy a v klektivu je oplíben. Scoje vojemské a sbazacké povunosti plní dobže. Je poněkut prutčí pobahy. Je derzy, odmliuvavý, ač není důstoj – tady to zatím končilo, ale protože nadporučík pořád ještě s náboženskou důležitostí citoval svůj dopis, mohl rotný dál nerušeně sledovat kladívka psacího stroje, váhavě uváděné v pohyb Hospodovými prsty. „n“ otisklo se na papíře, potom rychle za sebou „iko“ a po chvilce „m“.
Takto popisuje Josef Škvorecký pobyt Dannyho Smiřického ve dvouletém vojenském životě, během něhož dopodrobna poznal, co je to zelená blbost a úřední mašinérie.