STAVBA VĚTY JEDNODUCHÉ, VĚTNÉ ČLENY A VĚTNÉ VZTAHY

STAVBA VĚTY JEDNODUCHÉ
– věta jednoduchá je větný celek, vyjadřující jednu myšlenku
– holá věta = holý podmět + holý přísudek
– rozvitá věta = s rozvíjejícími větnými členy

VĚTNÉ ČLENY
– základní větné členy: podmět, přísudek
– rozvíjející větné členy: přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
a) podmět (subjekt) S
– nevyjádřený: je zřejmý z tvaru slovesa a jeho koncovky
– např.: Myslím to dobře.
– všeobecný: blíže neurčený, ale osobní
– např.: Říkali to v rozhlase. Kdo se bojí, nesmí do lesa.
– neurčitý: neznámý neživotný původce
– např.: Na půdě to zapraskalo.

b) přísudek (predikát) P
– je nezávislý na jiném větném členu, shoduje se s podmětem, vyjadřuje děj, přisuzuje někomu činnost,
vlastnost, stav, změnu stavu
– slovesný (predikát verbální) Pv: je vyjádřen určitým tvarem slovesným slovesa plnovýznamového, s podmětem vytváří predikační dvojici. (Např.: Pavel čte.)
– slovesně jmenný (predikát verbonominální) Pvn: je vyjádřen určitým tvarem slovesným slovesa neplnovýznamového + výraz jmenné povahy
– se sponovým slovesem (Otec je zpěvák.)
– s modálním slovesem (Mohl dosáhnout lepšího prospěchu. => mod. sloveso + infinitiv)
– s fázovým slovesem (Začal se učit němčinu. => udává počátek, konec, průběh děje)
– s kategoriálním slovesem – abstraktní substantivum dějové nebo stavové + sloveso dát (příkaz), vést (jednání), uzavřít (mír), složit (slib)

c) přívlastek (atribut) At
– závisí na podstatném jméně, které blíže určuje
– vyjádření: nejčastěji vyjádřen přídavným jménem, zájmenem, číslovkou nebo podstatným jménem (např.: krása hor)
– shodný (Ats) – shoduje se s jménem (v rodu, číslu a pádu); stojí většinou před jménem
– neshodný (Atn) – neshoduje se se jménem; stojí většinou za jménem a je nejčastěji vyjádřen substantivem v genetivu (ve 2. pádě)
– rozdělení podle významového stavu k řídícímu jménu
– volný – vyjadřuje doplnění, které není příliš podstatné – můžeme ho vynechat, aniž by věta měnila smysl
– těsný – po oddělení tohoto doplnění má věta zcela jiný smysl; odděluje se čárkou
– přístavek – někdy se považuje jako druh volného přívlastku (Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny)

d) předmět (objekt) O
– závisí na slovese nebo na přídavném jméně
– vyjádřen podstatným jménem, zájmenem, infinitivem (dovedu hospodařit)
– ptáme se na něj pádovými otázkami

e) příslovečné určení(adverbiále) Ad
– závisí na slovese, na přídavném jméně nebo na příslovci
– rozdělení: času (temporis, Adt), místa (loci, Adl), způsobu (modi, Adm), příčiny (kauze, Adc), podmínky (conditionis), přípustky (concessionis) (přes nepříznivé počasí vyjel))
– vyjádření: nejčastěji příslovcem, podstatným jménem nebo infinitivem

f) doplněk (atribut verbální) Atv
– závisí na podstatném jméně (většinou podmět) a zároveň na slovese, a to na slovese plnovýznamovém; slovesa neplnovýznamová: být, bývat, stát, stávat se; (Děvčata tancovala bosá)

VĚTNÉ VZTAHY
a) predikace = přisuzování, mezi dvěmi větnými členy
– bývá mezi podmětem a přísudkem, nebo částí přísudkovou a podmětnou ve větě, přičemž přísudek se shoduje s podmětem v čísle a osobě

b) determinace = určování = větný člen řídící ovlivňuje podobu větného závislého členu
– vyjadřuje závislost členu na svém řídícím větném členu
– závislost může být vyjádřena:
– shodou = kongruence
– závislý člen se musí s řídícím členem shodovat v pádě, osobě nebo rodě
– bývá nejčastěji mezi přívlastkem shodným a podmětem (např. můj bratr)
– řízeností = rekce
– řídící člen jenom ovlivňuje (určuje) pád závislého členu (většinou jména)
– je mezi přísudkem a předmětem, doplňkem a příslovečným určením vyjádřeným podst. jménem
– např. přinesl kytku
– a mezi podmětem a přívlastkem neshodným
– přimykáním = adjunkce = přiřazení, týká se příslovečných určení
– řídící člen neovlivňuje mluvnicky závislý člen (osobu, číslo, …)
– vztah vyplývá jen z významu
– bývá nejčastěji mezi přísudkem a příslovečným určením vyjádřeným příslovcem
– např. přišel pozdě

c) koordinace = souřadnost
– projevuje se u několikanásobných větných členů
– vyjadřuje stejné vztahy jako u hlavních vět = slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, příčinný, důsledkový – pomocí souřadících spojek, jako u vět
– např.: hodný, ale apatický člověk = odporovací vztah mezi přívlastky

d) apozice = přistavování
– je to vztah široké ztotožnitelnosti = bližší určení podstatného jména determinační shodou
– objevuje se jen u přístavku (= apozice)
– např.: Václav Havel, prezident ČR, se vrátil z oficiální návštěvy.