2. Síťová architektura referenčního modelu OSI ISO

Popis referenčního modelu OSI: – každá vrstva využívá pro svoji činnost služeb své sousední, v uspořádání nižší vrstvy (výjimkou je nejnižší, fyzická vrstva). Svoje vlastní služby poskytuje pak sousední vyšší vrstvě (výjimkou je nejvyšší, aplikační vrstva). Nižší vrstvy jsou spojeny s funkcemi vázanými na konkrétní síť a její infrastrukturu a horní vrstvy se zabývají funkcemi orientovanými na aplikace. Mezi dvěma systémy si rozumí vždy jen stejnolehlé vrstvy. V každé vrstvě jsou definovány funkce přenosového systému, pravidla pro jejich vykonávání a způsob spolupráce se sousedními vrstvami.
Vrstvy přesně definované svými službami a podporovanými funkcemi se v některých případech vhodně dále dělí do podvrstev, jako kupř. u spojové vrstvy lokálních sítí.

První a druhá vrstva je u sítí LAN tvořena síťovou kartou (adaptérem) a jejím ovladačem (driverem). Vyšší vrstvy tvoří programové vybavení, tzv. síťový operační systém (Network Operating System).

Vrstvy referenčního modelu OSI

Princip činnosti – člověk nebo proces jednoho komunikačního systému po vygenerování uživatelské informace prostřednictvím aplikační vrstvy svého systému požádá o službu vytvoření spojení sousední prezentační vrstvu. V rámci aplikační vrstvy však může řídit komunikaci aplikačním protokolem, přičemž v prezentační vrstvě komunikace bude předmětem prezentačního protokolu. Každá z vrstev vykoná potřebné funkce, včetně nalezení cesty k cíli, připravení zprávy pro přenos danou sítí a médiem. Takto se postupuje stále níže až k fyzické vrstvě, kde se vyžaduje pro přenos jednotlivých signálů fungující přenosové prostředí (kabel, optický kabel, rádiové vlny). Současně se při přechodu od vyšší vrstvy k nižší stále zvyšuje datová jednotka o informace jednotlivých vrstev, jak dochází k postupnému zapouzdřování původní uživatelské informace. U příjemce (v komunikujícím koncovém systému) se komunikace děje od fyzické vrstvy až po aplikační vrstvu zpracováním řídících informací a vykonáváním funkcí jednotlivých vrstev.
V propojovacích systémech (směrovačích), které jsou rozděleny na dvě poloviny a každá z nich může komunikovat s jiným systémem (koncovým nebo mezilehlým), probíhá komunikace od fyzické vrstvy až po vrstvu aplikační s postupným odbouráváním řídících informací a odtud zpět k fyzické vrstvě za současného přidávání řídících dat.