29. Filosofie 19. a 20. století
– 19. století – přechod mezi novověkem a moderní kulturou, politika ovlivněna Velkou francouzskou revolucí
– 2 protikladné ideologie – liberalismus – individuální svoboda, minimální zásahy státu do ekonomiky, lidská práva
– socialismus – důraz na sociální problémy, silná pozice státu
– věda – dominuje vývojová teorie Charlese Darwina, psychoanalýza Sigmunda Freuda
– positivismus – důraz na objektivitu poznání, filosofie vědy (faktů), spojen s anglosaskými zeměmi
– vědění má být pozitivní – věcné, určité, přehledné, prokazatelné, objektivní
– August Comte (1798 – 1857) – odmítal nadřazovat rozum nad zkušenost
– všechny vědy musí projít třemi stadii
– teologické – všechny události vysvětlovány nadpřirozenou silou – je třeba překonat
– objevuje se v církevně feudální společnosti
– metafyzické – nadpřirozeno nahrazeno abstrakcemi, vede k osvobození člověka
– revoluční forma společnosti
– pozitivní – pracuje s konkrétními fakty – vědecko-průmyslová společnost
– přírodní vědy staví nad společenské vědy – zakladatel sociologie
– John Stuart Mill (1806 – 1873) – utilitaristická etika – utilitarismus – snaha hájit etiku proti kritikům
– systém induktivní a deduktivní logiky
– utilitaristický cíl – co největší štěstí co největšího počtu lidí
– vychází z předpokladu, že každý jedinec usiluje o své štěstí
– morální správnost jednání se má řídit očekávanými důsledky a měří se požadavkem
štěstí, důraz na zmenšení neštěstí a utrpení všech, kteří se účastní jednání
– O svobodě – prosazuje individuální svobodu, proti tyranii masy a veřejného mínění
– Herbert Spencer (1820 – 1903) – inspiroval se myšlenkou Darwinovy evoluční teorie
– idea „boje o přežití“ umožňovala názorně vysvětlit některé sociální jevy
– evoluční zákon se projevuje fakty, je možné ho tedy zkoumat
– Ludwig Feuerbach (1804 – 1872) – navázal na Hegela x odmítl absolutní ideu – umožňuje náboženskou interpretaci
– kritik náboženství – vzniklo z lidského egoismu a touhy po štěstí
– třeba překonat „dětský sen“ – přejít od nadsmyslového ke konkrétnímu myšlení
– člověk je součást přírody, zdůrazňoval názor o prvotnosti přírody
– zdůrazňuje nutnost spojení filosofie s přírodními vědami, konkrétně antropologií
– antropologický materialismus – zaměřen na člověka jako bytost – 2 stránky – duševní, tělesná –
díky této stránce je člověk schopen vnímat, myslet a naplňovat duchovní stránku
– fyzické jevy jsou základem psychických jevů, myšlení je vlastnost hmoty
– člověk podléhá stejným zákonům jako příroda (za absolutní zdroj všeho považuje přírodu)
– antropologický ateismus – namísto Boha láska člověka k člověku, bez Boha
– Podstata křesťanství, Podstata náboženství, Ke kritice Hegelovy filosofie
– marxismus – 2. pol. 19. stol. – Německo – důsledně materialistická filosofie – opírá se o objektivní poznání
– v užším smyslu učením Karla Marxe, v širším smyslu názory filosofů, kteří z něj vycházejí
– Karel Marx (1818 – 1883) – vychází z Hegela, Feuerbacha a francouzské sociální teorie
– podstatou světa materiální skutečnost, ideje jen jejím odrazem v lidském vědomí
– podstatu člověka tvoří práce – člověk se však odcizil své podstatě, ostatním lidem – vzniká
sociální a ekonomická nerovnost
– v ekonomicky motivovaných sociálních konfliktech (třídním boji) vidí hybnou sílu dějin
– každý způsob vlastnění výrobních prostředků v sobě obsahuje předpoklady ke svému
zrušení – rozvoj výroby = rodí se síla schopná převzít výrobní prostředky do svých rukou –
proletariát – ztělesnění živé práce x práce mrtvá (kapitál) – vývoj vede k proletářské revoluci,
zrušení protikladů a vzniku beztřídní společnosti
– společnost rozděluje na třídy podle vztahu k výrobním prostředkům
– buržoazie (kapitalisté) – vlastníci výrobních prostředků
– proletariát (dělnictvo) – vlastní jen pracovní sílu – dělník ji prodává za cenu, kterou určí
kapitalista – vykořisťování dělnictva, dělník je na kapitalistovi závislý ekonomicky
– naznačil krizi z nadvýroby: koncentrace kapitálu a vytvoření nadproduktu
– Kapitál – 1. díl – 1867, po jeho smrti další 2 díly vydal Engels
– Bedřich Engels (1820 – 1895) – narozdíl od Marxe z bohatých poměrů, celoživotně jej dotoval
– dělníci nemají co ztratit, pouze získat, protože nic nevlastní – materialistické pojetí dějin
– člověk v procesu práce tvoří sám sebe x prodává se – odcizuje se sám sobě, jeho potřeby
se redukují na materiální – společenské vztahy se materializují
– Anti-Dühring, Dialektika přírody, Německá ideologie (společně s Marxem), Svatá
rodina, Manifest komunismu – 1848
– marxismus-leninismus – filosofie Marxe a Engelse v praktické politické podobě
– v zemi, ve které je prosazen, se stává jediným přijímaným světovým názorem
– ostře odmítá idealismus, ospravedlňuje vládu jedné strany
– iracionalismus – souhrnné označení pro filosofické směry, které odmítají rozumové zdůvodnění skutečnosti
– vysvětluje skutečnost citem, vírou, vůlí, intuicí
– navazuje na pozdní filosofii F.W.J. Schellinga
– absolutní – popírá smysl veškerého bytí a dění, vše je absurdní
– relativní – vedle oblastí, které jsou rozumem zdůvodněné, existují ještě další rozumem nepochopitelné
oblasti a těm porozumíme intuicí, vírou, věděním
– voluntarismus – opírá se o vůli – základní princip světa
– odmítá přírodní a společenské zákony
– Arthur Schopenhauer (1788 – 1860) – vychází z Kanta a indického myšlení (buddhismu)
– „chmurný génius“ – pesimista
– viditelný svět je pouhým zdáním, do podstaty světa vstupujeme vůlí
– vše živé je vůlí k životu – rozmnožovací pud (láska – nástroj přežití druhu)
– vůle je nekonečná, její konkrétní naplnění je omezené – člověk omezením
strádá – pesimismus, smutek
– východisko ze strádání – umění – osvobozuje člověka od žádostivosti
– cílevědomé popření vůle – mravní askeze
– vlastností vůle je stálá nespokojenost, která žene svět k neustálé změně,
střetávání sil, nálad – pesimismus, strach
– tento svět nejhorší ze všech, protože splnění přání vede buď k novému
chtění nebo k nudě
– Svět jako vůle a představa
– Friedrich Nietzsche (1844 – 1900) – uznával Hérakleita z Efesu, všechnu ostatní filosofii odmítl
– základní lidskou vlastností vůle k moci, vůle vládnout – být nadřízený ostatním
– teorie nadčlověka – otroci – nejsou schopni prosadit svoji vůli – dav, „stádo“
– nadlidé – schopni prosadit svoji vůli bez pomoci druhých
člověk osamocený, bez přátel
– myšlenka zneužita nacismem
– Tak pravil Zarathustra
– Sören Kierkegaard (1813 – 1855) – někdy řazen k existencialismu
– jakékoli „obecné“ problémy života mají vždy podobu konkrétních otázek
– existence není zajištění vnějšího zabezpečení, ale vnitřní osobní já – pravé bytí
to člověk poznává z niterní zkušenosti
– člověk osamocen ve své existenci, nemá nikde oporu, nucen se rozhodovat,
volit, nemůže si ničím dopředu ověřit, zda činí správně – strach, úzkost, nejistota
oporu může hledat ve víře v Boha – přímý vztah (mluvit s Bohem)
– vitalismus – vznik na začátku 20. století, navazuje na iracionalismus, opozice proti novověkému racionalismu
– zdůrazňování významu pohybu a vývoje
– skutečnost je organická (význam biologie), objektivní, ale iracionální
– existuje více principů, na kterých je skutečnost zprostředkována
– Henry Bergson (1859 – 1941) – rozum má sklon svět kouskovat, vytvářet uzavřené modely
– vědomí působí jako organický filtr našich vjemů a vzpomínek, v němž dochází ke sváru
dvou způsobů poznání – rozumu a intuice
– existence zásadního rozdílu mezi prostorem a časem – vystupuje proti Kantovi
– rozum ztotožňuje prostorovou změnu s časem (nepravým) x pravý čas je kontinuálně
plynoucí, konkrétní, nerozumový, lze jej postihnout pouze intuicí
– svoboda se může projevit pouze skrze intuitivní poznání
– intelekt – zdokonalování pracovních nástrojů, člověk poznává realitu, aby ji využil
– vývoj vrcholí v organizovanosti člověka a státu
– instinkt – užívá tělesných orgánů, nejvyšší projev u blanokřídlého hmyzu (včely)
– probouzí se zduchovněním a zniterněním jako intuice
– podstatou života tvořivý vývoj, vyvolán mimoracionální silou – élan vital (životní síla) –
strhává protikladně působící hmotu k novým životním projevům
– životu musíme naslouchat a porozumíme mu intuicí
– morálka – uzavřená – cílem automatické chování – vychází z tlaku společnosti
– otevřená – na společnosti nezávislá, tvořivá
– náboženství – statické – vzniká fabulací rozumu (mýty, pověsti, dogmata), váže člověka
zachovává formy společenské organizace
– dynamické – mystika (především křesťanská), která se rodí z intuitivního
tušení nedosažitelného a návratu ke zdroji života
– Tvůrčí vývoj, Esej o bezprostřednostech datech vědomí, Élan vital, Hmota a paměť
– Hans Driesch (1867 – 1941) – proti darwinismu, pokusy s ježovkami – i z rozdělených vajíček se vyvíjí
úplné organismy – vyvoláno neviditelnou silou – entelechie – to, co má cíl samo v sobě
– Oswald Spengler (1880 – 1936) – každá kultura a společnost se podobá organismu – stadia vzniku, růstu, rozkvětu, zániku – naše civilizace vstoupila do stadia nehybnosti a čeká nás zánik
– Zánik západu
– Wilhelm Dilthey (1833 – 1911) – přírodní i duchovní vědy se zajímají o tentýž svět, přírodověda zkoumá
skutečnosti zprostředkovaně, duchovní vědy poznávají skutečnost přímo v prožitku
– základem poznávání v duchovních vědách má být intuice a introspekce
– předchůdce hermeneutiky, vtiskl také systematické základy filosofii života
– rozumění se dosahuje „zevnitř“ (vcítění se do celkového kontextu)
– pragmatismus – zkoumá filosofické problémy z hlediska užitečnosti – pravda je to, co je užitečné
– chápe člověka výhradně jako jednající bytost, jednání dává přednost před rozumem a poměřuje
pravdivost a platnost teorií jedině jejich úspěchem – je filosofií činného života.
– vychází z teorie, že existuje vnitřní vztah mezi hodnotou a jednáním, že hodnota ideje či myšlenky
tkví v představě efektů, jichž by mohla docílit, a že lidská víra má příčiny ve zvykových jednáních
– skutečnost a morálka podléhá nepřetržitému vývoji stejně jako vědomosti, které o ní člověk získává –
o tom, co je dobré či špatné, lživé či pravdivé, rozhoduje vždy praktický výsledek
– navazuje na empirismus a pozitivismus, ovlivněn i behaviorismem
– Charles Sanders Pierce (1839 – 1914) – hodnota idejí je v jejich praktickém uplatnění
– transcendentální filosofické problémy – zbytečné, nemají žádný užitek
– William James (1842 – 1910) – jak věda, tak náboženství jsou důležité – přináší užitek – vědecké
objevy usnadňují život, náboženství přináší duševní klid
– hlavní ctností je schopnost jednat (i filosofie je záležitost jednání)
– neklade si otázky, zda Bůh existuje, ale nakolik je idea Boha užitečná = pravdivá
– pravda je relativní (podmíněna naším přístupem), pluralitní – mnoho pravd
– negativní důsledky – prospěch podmíněn mocí – kdo má moc, má pravdu
– metoda rozhodnutí o platnosti – preferování praktických aspektů teorií a poznání
– nedůvěra k abstrakci a metafyzice
– pravdu nechápe jako cíl poznání, ale jako prostředek
k životnímu uspokojení
– Rozmanitost náboženské zkušenosti, Pragmatismus, Pluralistický svět, Smysl pravdy
– John Dewey (1859 – 1952) – uplatňoval pragmatismus v pedagogice – nejsou tolik důležité znalosti,
ale jak naučit se správným metodám, jak řešit problémy v běžném životě
– obsah vzdělání je podceňován, nedodržování pevných plánů a osnov
– důraz klade na metodu učení děláním – za úspěch považován viditelný užitek
– vzdělání, věda, ideje jsou pouhé prostředky k dosažení pokroku – instrumentalismus
– pravda je to, co je pro mě užitečné – pluralita pravdy
– fenomenologie – metodologický směr, který se odráží v dalších vědách – tvoří opozici k positivismu
– snaží se dostat k podstatě jevu – dvě vrstvy – reálná – uchopitelná smysly, tak jak ji vidíme
– eidetická – esence, která vyznačuje eidetické znaky, je
přístupná pouze duchovním aktům
– zdůrazňuje poznání skutečných věcí, ne toho, co vnímáme
– filosofie se má zabývat tím, co je nepochybně dáno, co je fenomén – vše, co se ukazuje ve zkušenosti
– při analýze fenoménu se ukazuje, že základem smyslového je nesmyslové – dvojvrstevnost fenoménu
– Edmund Husserl – (1859 – 1938) – logické zákony nezávislé na psychologii, nejsou identické s
procesy v myslícím vědomí (návaznost na Bolzana) – umocňuje odvrat od Kanta,
hledá naopak základy transcendentálního myšlení u Descarta
– epoché – fenomenologická redukce ega – redukcí vzniká dále nedělitelná
„substancia cognitans“ – důležitým hlediskem je chápání noetické struktury světa
– svět má charakter zjevovaného (na poli našeho vědomí)
– filosofie má popisovat zkušenosti a jevy takové, jaké jsou ve své vlastní podstatě,
čisté podobě, bez širších souvislostí – fenomenologie je to, co poznáváme ze své
zkušenosti, která může být – vnější – domy, stromy
– vnitřní – to, co se děje v nás
– na oblast vědomí se musíme maximálně soustředit, prozkoumat ji, musíme se alespoň dočasně zřeknout víry v zřejmou obecnou existenci vnějšího světa
– naše psychika není původním zdrojem fenoménů v nejčistší podobě, musíme ji
uzávorkovat, pak dojdeme k absolutnímu, transcendentálnímu vědomí – vždy
zaměřeno na nějaký předmět, vždy vědomím něčeho
– prostor – něco nekonečného, stejnorodého – střed v podobě domova, města
– čas – nekonečný, plyne stejnoměrně x vnímán jako relativní hodnota
– věda ulehčuje život člověku, ale nepomáhá mu najít smysl života
– Filosofie aritmetiky, Logická zkoumání, Všeobecný úvod do fenomenologie
– Max Scheler (1874 – 1928) – uplatňuje fenomenologický náhled nejen v nauce o poznání, ale
především v etice, ve filosofii kultury a náboženství
– ke každému cíli přisuzuje určitou hodnotu, přiznává však, že cíl nemusí být vždy
nepoznatelný, člověk vždy usiluje o hodnoty
– teorie lásky – láska není cit, ale čistý altruismus, nejvyšším projevem lásky je láska
Boží, která je spolu s člověkem uplatňována vůči světu
– Postata a formy sympatie, Formalismus v etice a materiální etika hodnot
– ontologie – filosofie bytí – navazuje na fenomenologii a výrazně ovlivňuje umění
– antropologicky orientovaný směr, usiluje o pochopení lidského bytí
– lidská existence se vyznačuje osamocením (Marxova teorie o odcizení)
– úzkost je základní zkušeností bytí, tragično bytí
– Martin Heidegger (1889 – 1976) – ptá se, co umožňuje existenci vědomí
– na základě zdůrazňování úzkosti a smrti byl Heidegger často považován za nihilistu
– nestačí zkoumat jednotlivá jsoucna, je třeba se ptát, co umožňuje existenci jsoucen
– povahu bytí musíme zkoumat prostřednictvím takového jsoucna, které bytí rozumí – tázající lidská bytost – člověk – místo pojmu člověk používá pojem dasein (pobyt)
– analýza pobytu – člověk je takové jsoucno, které žije svůj život v první osobě (můj)
nejsme sami o sobě žádnou věcí, žijeme svůj život sami za sebe
– člověk je takové jsoucno, kterému jde o bytí – vždy mu záleží na tom,
jak mu je, člověk je na svém bytí zainteresován
– svět si nevolíme, nevybíráme, jsme do světa vrženi, ale přesto máme
zodpovědnost za svůj život, za to, jaký způsob existence zvolíme
2 možnosti volby existence – neautentické bytí – anonymní žití, nechávám sebou manipulovat
zbavuji se odpovědnosti za život a stávám
se součástí anonymní masy – kritizuje
– autentické bytí – život v opravdovosti,
kdy usiluji žít dle vlastního přesvědčení i
navzdory podmínkám a tlaku společnosti
– člověk žije ve světě, je spjat s okolím, okolí dotváří moji autentičnost
musím se na druhé ohlížet, mé bytí je spolubytí ve světě
– člověk žije v čase a prožívá svou časovost, uvědomuje si své
konečnosti, má smysluplně prožít čas, lidské bytí je „bytím ke smrti“
– člověk je bytostí pravdy a pravdu musím odkrývat pod nánosem
běžného života, lidská existence je místo, v němž se zjevuje bytí, může
být odhaleno ve své pravdě, když člověk zvolí cestu autentického bytí
– Bytí a čas, O pravdě a bytí, Věda a zamyšlení, Čas obrazu světa, Lesní cesta, Nietzsche
Jan Patočka (1907 – 1977) – pokračovatelem myšlenkové tradice E. Husserla a M. Heideggera
– otázka smyslu filosofie, jejího vztahu k vědě a její poslání v životě člověka vůbec
– smyslem filosofie úsilí o zakotvení mravního rozměru ve věku, který tento rozměr popírá
– analyzoval souvislosti, díky kterým neznáme jednotlivé věci, nýbrž svět
– v roce 1977 jeden ze tří mluvčích Charty 77 – považován za jejího duchovního otce
– existenci chápe na základě trojice základních existenciálních pohybů – sebezakotvení – přijímá situaci nacházení místa ve světě
– práce – člověka na světě udržuje
všímá si věcí, které mu mohou sloužit, zlepšují jeho možnosti
– sebenalezení – pochopení, že
lidská konečnost nemůže být
překonána žádným praktickým
obstaráváním
– Přirozený svět jako filosofický problém, Filosofie dějin, Kacířské eseje, Negativní platonismus, Sokrates,
Tři studie o Masarykovi, Fenomenologie posmrtného života; Základní problémy předsokratovské filosofie
– existencionalismus – výrazně antiracionalistický charakter
– filosofie orientovaná na problémy člověka, na otázky lidské existence
– skutečným zdrojem poznání je člověk se svými existencionálními otázkami
– východisko pro skutečné poznání základů bytí je jen v krizových situacích – úzkost, strach
– určitá reakce filosofů na krizi myšlení ve 20. stol., negativní zkušenosti z obou světových válek
– ovlivňován neměšťáckým, nekonvenčním (a morálně svobodomyslným) životním postojem, který se opírá o přesvědčení, že svoboda zavazuje a že pozemskost lidského bytí je nevyhnutelná
– myšlenky a teorie existencialistů se často navzájem lišily, ale všichni se zabývali svobodou
člověka a jeho osobní zodpovědností, všichni zdůrazňovali nutnost, s níž člověk má dělat svá
rozhodnutí a podstupovat svou volbu
– Martin Buber (1878 – 1965) – představitel filosofie dialogu
– na principu dialogu založen i starozákonní poměr člověka a Boha
– dvě bytosti mohou najít společenství cestou dialogu, sdělováním si pocitů
– tento vztah znamená vzájemnost, ale i vzájemnou zodpovědnost
– tento vztah chápeme ve třech sférách – já a příroda – život s přírodou
– já a ti druzí – život s lidmi
– já a duchovní jsoucno – život se jsoucny
– Já a Ty – zdůrazňuje etiku odpovědnosti za druhé
– Karl Jaspers (1883 – 1969) – vycházel z psychologických a psychopatologických výzkumů
– dospěl k zájmu o povahu lidské existence, filosofii chápe jako tázání se po celku
jsoucího – možné až postupným prosvětlováním naší vlastní existence, jejích stavů
– varuje před odcizením, byrokratizací a masovou společností
– život je životem technického věku, ve kterém vládne kultura odosobnění, věk
totálně zapomenutého lidství – člověk ztrácí své vlastní Já
– neutěšenost duchovní situace doby zdůvodňoval selháním filosofie a náboženství
– filosofii vytýká, že se omezila na ideologii, nebo se stala pouhou teorií vědy
– nejzákladnějším pojmem tzv. „obemykající“, projevující se jednak jako bytí
obecně vůbec, jednak jako bytí, kterým jsme my sami – „Dasein“ (existence)
obemykající neuchopitelné, nepoznatelné, můžeme jej v určitých situacích zakusit
– definuje mezní situace existence – prožitek smrti druhého, prožitek viny, utrpení,
prožitek boje o své – dostane-li se člověk do této situace, zakouší svou konečnost a
tedy i transcendentalitu obemykajícího
– Všeobecná psychologie, Psychologie světových názorů, Duchovní situace doby
– Gabriel Marcel (1989 – 1973) – křesťansky orientovaný existencionalista (tzv. novosókratik)
– přesvědčen, že o vypjatosti existenciální situace vypovídá lépe beletristický
než přísně filosofický text
– člověk musí volit mezi dvěma stavy – Být a Mít (vlastnit, Být je původnější
– dnešní doba je technický věk, v němž převládá modus Mít, touha odstranit ze
života tajemství, která nelze zpředmětnit ani uchopit
– Metafyzický deník, Být a mít, K filosofii naděje
– Jean-Paul Sartre (1905 – 1980) – metodicky se opíral o fenomenologii E. Husserla
– naše existence je svobodná, ale k této svobodě je zároveň odsouzena, takže
je odpovědna sama za sebe i za druhé – všechny tyto náležitosti se zřetelněji
projevují v extrémních situacích
– svůj existencialismus rozpracovává jako analýzu vědomí a bytí
– mezi základními myšlenkami existencialismu a marxismu není zásadního
rozporu (oběma jde o emancipaci člověka svazujících institucí a forem)
– dějinnost však považuje, na rozdíl od marxistů, za produkt lidského jednání,
nikoliv za produkt nadosobních dějinných sil
– Bytí a nicota – filosofický rozbor pocitových komplexů nespokojenosti, které
zaplavily poválečnou Evropu – člověk chápán nejprve jako vědomí, místo, kde
se zjevuje svět – není pochopitelně součástí světa, ale „bytí pro sebe“
– Marxismus a existencialismus, Kritika dialektického rozumu
– Albert Camus (1913 – 1960) – od Heideggera převzal ideu odcizení a od Sartra myšlenku, že to
není svět, který individuu dává jeho hodnotu a význam
– jeho existencialismus se blíží filosofii absurdity
– člověk u Sartra odsouzen ke svobodě, u Camuse zavržen do nesmyslnosti, zajat
v odcizeném světě – sebevražda nebo útěky do ideologie či náboženství
nenabízejí žádnou záchranu, východisko spatřuje v revoltě, boji proti absurditě
– Mýtus o Sisyfovi, Mor, Cizinec, Člověk revoltující
– neomarxismus – levicové proudy různou měrou inspirované marxismem
– zabýval se analýzou evropské kultury, kritikou buržoazního kapitalismu, ale i negativních jevů
reálného socialismu a Marxových pozdních děl
– spojoval ranou Marxovu filosofii, Einsteinovy teorie a Freudovu psychoanalýzu
– dva proudy – nonkonformní – nespokojení marxisté ze socialistických zemí – Kolakowski
– frankfurtská škola – Erich Fromm, Herbert Marcuse
– hovořili o revoluci x nevěřili dělníkům – jsou pasivní – v popředí má být elita – studenti
novotomismus – navazuje na učení Tomáše Akvinského, k jeho oživení vyzval papež Lev XIII. v roce 1879
– je třeba větší a soustavnější zájem církve o filosofii, je třeba institucí a akademií
– vznik Akademie sv. Tomáše v Římě
– cílem zprostředkovat lidem křesťansky orientovanou filosofii
– víra a věda jsou v harmonii, jedno nevylučuje druhé, dva zdroje poznání, na první místo staví víru
– věda hraje svou úlohu, novotomisté respektují některé přírodovědné poznatky
– příčiny přirozené evoluce vidí v Bohu
– modernizace sociálních názorů, větší pozornost věnována obyčejnému člověku, reagují na aktuální
problémy světa v duchu hesla „aggiornamento“ – přiblížení církve všednímu dni
Jacques Maritain (1882 – 1973) – zabýval se vztahem vědy a mystiky – vrozené poznání, boží inspirace
– filosofie a teologie mají stejný cíl, cílem je cesta k Bohu a v postupu
– filosofie – jde „k Bohu“, teologie – jde „od Boha“
Pierre Teilhard de Chardin (1881 – 1955) – člověk má zodpovědnost za další vývoj společnosti a tuto zodpovědnost člověk naplňuje tzv. personalizací – prohlubování nějaké
osobní jedinečnosti a socializací – začleňování se do společnosti
člověk by se měl věnovat něčemu nadosobnímu v zájmu celku – víře, vědě
– svět se ve svém vývoji sjednocuje (vytváří se větší lidská společenství)
– člověk by měl život naplňovat odpovědností za druhé
– novopositivismus – ovlivněn moderními objevy v matematice
– zabývá se moderní logikou, strukturou vědeckého poznání, verifikací informací
– podstatou světa se má zabývat fyzika, podstatou vědomí psychologie
– Bernard Russel (1872 – 1970) – skutečnosti jsou smyslová fakta, která spolu logicky souvisejí
– požadavek empirického stanoviska a logicko – analytické metody se mu zdály
neslučitelné s filosofií – pracuje v oblastech nepřístupných exaktnímu bádání
– jejím úkolem je problémy ukazovat, ne je řešit
– Rudolf Carnap (1891 – 1970) – filosofie je metoda, která má analyzovat přírodovědné poznání a
upřesňovat vědecké pojmy na základě matematické logiky
– prokázání správnosti nespočívá jen v logické, gramatické správnosti, správnost
musí dokazovat verifikace – ověření výroku na konkrétní zkušenosti – teprve poté
je věrohodnost výroku dokázána
– (věta je smysluplná, je-li logicky a gramaticky správná, a lze-li ji verifikovat)
– Ludwig Wittgenstein – zabýval se filosofickou analýza jazyka
– zkoumal vztah jazyka ke společnosti
– předmětem filosofie není obsah vědomí, ale jazyk, kterým o ní hovoříme
– nejvhodnější jazyk je v matematické logice
– chtěl vytvořit univerzální vědecký jazyk – společný
– Logicko – filosofický traktát
– Karl Reiner Popper (1902 – 1994) – kritika principu verifikace (ověřování)
– místo toho přišel s principem falzifikace (vyvrácení) – vědecké zákony lze
prověřovat ne dokazováním, ale soustavnými pokusy o jejich vyvrácení
– jeho filosofie nazývána kritický racionalismus
– uznával jen nauky, které je možno podrobit falzifikaci
– hermeneutika – umění a teorie interpretace – úkolem výklad, vysvětlení, pochopení textů, nauk, událostí, faktů
– porozumění je možné jen tehdy, předchází-li mu určité předporozumění (člověk si musí na otázku
vytvořit vlastní názor, který vychází z předchozí zkušenosti) – ústřední význam má jazyk
– Hans-Georg Gadamer – navazoval na Heideggera a jeho myšlenku apriority předreflexivního
rozumění bytí – zpočátku se zabýval dějinami filosofie, zejména Platónem
– hovoří o předporozumění, do jehož rámce je každý výklad již zasazen
– postmoderní filosofie – spojena s dobou od 70. let 20. stol.
– mnohočetnost filosofických přístupů, proměnlivost politických režimů, rychlé změny
– uvolňování tradičních norem, vazeb, ekologické problémy, informační propojenost
– hledání nových alternativ, náhradní řešení, ve všech oborech lidské činnosti
– odmítá a zpochybňuje tradiční vývoj civilizace, ale i úsilí po něčem novém
– obrací se kriticky k rozumu – odmítá jeho dobyvačnost, nadřazenost
– pluralita – více názorový, mnohočetnost – může být i záporná – znehodnocování tradičních
etických hodnot – láska k bližnímu – může vést až k lhostejnosti o osud druhého, rezignaci)
usiluje o spravedlnost mezi všemi názory – vede k znehodnocení, nivelizaci názorů
– hovoří o obnovení paměti, není – li cesta dopředu, zbývá cesta nazpátek – zájem o mýty
– usiluje o spravedlnost
– postmodernismus svět baví, nebere ho příliš vážně, podle některých je svět pouze hrou, chybí
hloubka prožitků, hodnot, hledání nějakého smyslu života
– strukturalismus – chápe soubor jevů určitého úseku jako celistvost zákonitě uspořádanou
– vývoj vysvětluje jako ničím nepodmíněnou proměnu struktur
– vnímán jako literárně-vědecká metoda zkoumající jazyk celek jako soustavu
– Ferdinand d´Saussure – přišel s omezením jazyka na systém skládající se z
určitých jednotek, které mají určitý systém
– Michel Foucault (1926 – 1984) – filosofie – „archeologie vědění“ (analýza našeho vědění)
zavádí pojem epistéme – systém (struktura, řád), který předem reguluje a to,
čím se naše vědění zabývá – vyznačuje prostor dané kultury, vymezuje způsob
uspořádání světa, nutí nás myslet určitým způsobem – „předpojatost“ myšlení
změna epistéme se děje skokem – náhle
3 dějinné epistémy – renesanční – pracuje na principu podobnosti
– klasický – pracuje na principu tabulek
– moderní – pracuje na základě znaku
epistéme doprovází diskurs (dialog uvnitř kultury)
– Jacques Derrida – znaky získávají význam díky diferenci (odlišení)
– diference základá komunikaci
– hovoří o otevřenosti struktury – schopnost něco nového přijímat, znak nemá
význam dopředu, ale je naznačován, poznáván, proces bez začátku a konce
– významy znaků se mohou měnit, přesouvat
– věci, které existují, v nás zanechávají určitou etapu – náznak
– Jean-François Lyotard – klade si otázky, co je charakteristické pro naši současnost
– ve světě nenajdeme žádnou jednotu, žádná platná pravidla, ale
naopak pluralita, ani filosofie už neplní svou původní roli, protože
svět je bez hranic, bez cílů, když není cesta dopředu, zbývá cesta zpět
ve smyslu rozpomínání se na úplný začátek
– Postmoderní situace
Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
23. Filosofie v 19. století
28. Německá klasická filosofie
Immanuel Kant
G. W. F. Hegel 1
Každá věc se neustále mění, i když to není vidět 2
Mezi objektivním a absolutním duchem jakoby ubylo materie, proces vymaňování se z negace, přírody 3
14a Přínos německé klasické filosofie, Kant, Hegel, zákony dialektiky; moderní filosofické směry
24. Filosofie ve 20. století
J. G. Fichte 1
Fichte říká, že věc o sobě neexistuje 2
Já a nejá: syntéza 3
Schelling 1
Základním pojmem Schellingovy filosofie je pojem Já 2
Podle Hegela a Goetha se příroda chápe v její vlastní živosti 3
Největším problémem, kterým se Schelling zabývá je lidská svoboda 4
Bernard Bolzano
Tomáš Garrigue Masaryk
Články na hledaný výraz „Filosofie 19. století“ naleznete na bezuceni.cz